Starý ,dobře vyjetý koleje

12. května 2013 v 0:18 | Jay Jay |  Neuspokojivá realita
Tak po několika měsících ,co poklidně probíhala ta proměna studenta na pracujícího občana je to vše u konce.
Stojím tady před celým světem ,jako já.
Nikdo mi tu nestojí za prdelí ,vstávám do práce ,žiju.
A především. Především mám příjem peněz a brzo i byt.

Do školy se vracet nehodlám. Chvíli mi to taky vrtalo hlavou.
Ale lidi ,co říkají ,že na škole je to lepší ,tak si to prostě nemůžou pamatovat.
Líbí se mi dělat v bandě fajn chlápků ,dělat věci co mě baví a vidět i tu hromadu práce.
Vidět kus práce o který se dá říct ,že mě těší.

Okolí je zase jako dřív.
Zkoušky ,kytara ,pár více a ménně důležitých lidí.
Jedna a ta samá chyba ,kterou mě asi baví opakovat furt dokola.
A kolem toho bublina hudby.
Barva hudební bubliny se za poledních pár tejdnů změnila hodně do černa.
Do Psychobilly.
Když jsem byl ještě puberťák a nechutně idealistickej prcek ,tak jsem ve chvílích nasrání poslouchal indierock...
Dneska mi z toho moc nezůstalo. Dvě ,možná tři písničky.
Teď jsem v těch chvílích začal poslouchat psycho.
Pořádně nedokážu popsat ,co je na tom tak děsně přitažlivý ,ale je to přesně ten styl ,kterej chci slyšet ,když padaj domy a ideály.
Ta ponurá atmosféra... vlastně vím ,proč je to tak super ,ale k tomu člověk musí zase znát podstatu psychobilly ,jako takovýho.

Výsledkem je úsměv na tváři ,cigareta v ruce a o něco lepší pocit.

Ve velice blízký době jsou v plánu zase obrázky.
Takový ty pod kůži ,který se sundavaj dolu nožem.
Prej je to hustý ,nějaký mít.

Po půl roce mám konečně zase dva nápady ,kterýma si jsem jistej a vím ,že se mi líbí.
Lotrinskej kříž ,kterej má spojitost s Pierem Clostermannem a černej čtyřlístek na jedno specifický místo.
Uvidíme ,jak to všechno bude klapat.

Co mě po večerech tady doma neskutečně štvalo byla nemožnost hrát na kytaru.
Dneska to vím třikrát tak dobře.

-------------

Otce baví mi vypínat internet i tři dny před mým odstěhováním-se.
Nemám na to sílu ,jdu na cigáro.




 

Horror pokračuje...

5. února 2013 v 23:07 | Jay Jay |  Neuspokojivá realita
Právě prožívám to ,čeho jsem se dlouho děsil.
Shánění práce ,bytu ,zařizování vlastního života. A že není v sázce málo...jde o dalších x let prožítých někde s někým v průběhu jakési práce.

Všeho je nad hlavu ,ale jako vždy a snad i navždy se nacházejí místa na šílený večírky. Plný rytmů z dávno zapomenutých dob. Po chvíli vidíte jen rozmazaný tváře okolo ,slyšíte hudbu a snažíte se komunikovat co nejsrozumitelněji. Následně se táhnete/jste taženi domů ,kde padnete do postele.

A rána jsou zase jinej svět. Buď úpíte s bolestí hlavy a zápasíte s kocovinou co nejjemnějším způsobem ,nebo se ráno podivujete a přemýšlíte nad ženskou mentalitou. Dokud spí ,nebo prostě leží ,tak se tulí a vrní a je jim dobře. Jakmile však zajdou za roh a vrátí se ze sprchy ,tak to jsou opět ta stvoření. Upravené ,vyzývavé ,ale chladné jako led. Led ze kterého čiší kapka arogance. Proměna osobnosti během pěti minut.
Vždy a všude.

Cítím jen hromadu problémů ,tíživej pocit ,kterej spadne možná tak za rok (?). Možná se tomu dá říct i deprese ,nebo něco na ten způsob. Kdy je člověk příjemnej ,jak trn v... myšlenkama věčně jinde a neschopnej se chvíli vypnout. Vypnout se a užívat si. BezSTAROSTNĚ. A furt to hlodá a furt to hlodá...

Jsou prostě chvíle ,kdy to tu nesnáším. Tečka.

God's gonna cut you down

4. listopadu 2012 v 22:38 | Jay Jay |  Neuspokojivá realita
K tomu ,abych přežil podzim a svou fantazii je třeba si každej den nacpat hlavu nejnemožnějšíma hovadinama.
Nemít ani chvíli na přemejšlení.
A přes den to funguje...do chvíle ,než se objeví večer a čas během kterýho tu sedím na zadku.
Kytara ať hraju jak chci vydává jen výsměšný a pohřební tóny.

Teď s tím nic neudělám.
Na to funguje čas.

Jsem doma na 9 dní.
Což mi dává čas i na něco jinýho ,než dva večírky s klukama a dvě odpoledne s kytarou.
Dneska jsem po vzorném shrabání listů na zahradě měl záchvěv týhle nálady.
Zkusil jsem napsat Kláře. Naposled jsem se s ní viděl právě v "tom" Brně.

Měla plný sklo a já byl vlastně docela rád.
Po špeku se dokážu bavit resp. aspoň tu hubu otevřu ,protože ze mě sleze strach z lidí.
Strávili jsme dvě hodiny krmením kačen a házením žabek.
Pak jsme se šli ohřát dom.
Vzbudila nás až SMS od mýho taťky ,že jsou všichni u babičky ,ať taky dojdu.
"Super dohajzlu ,takže teďka pudu půl hodinky za babičkou ,abych tam mohl dvě hodiny sedět na gauči a tvářil se ,jako Milius"
Nakonec jsem se na to vybodl a vyrazil o hodinku pozdějc; dlouho mi nic tak nezlepšilo náladu.

Hlavou mi občas vrtá ,jak jsme se mohli skámošit s Klárou.
Já byl na základce outsider a po škole jsem se mohl těšit na rvačku v rámci šikany.
Ona byla prostě "dáma". Uměla a umí toho využít.
Já se postupem času nebavil vůbec s nikým a žil jen judem s představou ,že to jednou někomu pořádně nandám.
Ona byla třídní oblíbenkyně a dost kluků po ní šílelo.

Byla v tom jen jedna párty poměrně nedávno.
Oba jsme zjistili ,že jsme nekomunikativní ,nemáme rádi cizí lidi a jsme děsně vožralý.
A z toho vznikla tahle prapodivná transformace "kamarádství".


To že tady teď sedím je výsledek mý bezhlavosti a logických okolností ,který občas prostě nechci vidět.
Ano i takhle jednoduchou věcí se dokážu zlikvidovat.







Takhle zvečera jsem měl zase postupně nutkání napsat dost lidem.
A zaskočilo mě bílý okýnko do kterýho jsem zaboha nevymyslel ,co napsat.
Tak jsem se na to vysral.
 


Just a...

26. října 2012 v 13:59 | Jay Jay |  Přepisy
Jedná se jen o pár vět sepsaných v opilosti. Nevím ,jestli jim vážně věřím. Zato začínám věřit ,že ve správné chvíli opilostí depresí a jiných vlivů se mi píše a přemýšlí líp ,než za střízlivosti. Jen doufám ,že ze mně tenhle poznatek neudělá alkoholika v pravém slova smyslu.

Jediná pravda ,kterou lze nalézt je ralativní chvilková myšlenka ,která díky hromadě zkonzumovaných drog vyleze napovrch.
Člověk jí nechce věřit ,dokud na to není připraven...a připraven není nikdy.

Uvěřit sám sobě je ta nejtěžší věc ,kterou má každý před sebou.
Ve chvíli ,kdy uvěří se před ním otevírá další otevřený prostor ,ve kterém opět tápe ,jako slepec.
Naštěstí máme stupidní ,ale funkční city ,které zběsile řvou před tím ,než se člověk zřítí do propasti. (propast je fajn v tom ,že nic víc se řešit nemusí. Člověk tam spadne a má pohodlnej život do smrti - ale kdo by to chtěl ?!)

Mozek mi funguje někde jinde. Měl bych se vypnout.

Mám pocit ,že jsem všechno možný ,jen né já sám samotnej. V tom je ta blbost a geniálnost najednou.

-každej je jednoduchej ,dokud se nenapije - myslím. Po napití ve chvíli ,kdy každej rozebírá všechno okolo se z prasat stávaj gantelmeni a z toho ostatního...nevím.
Někteří z nás pijí vážně proto ,že se pak cítí lépe (možná jsem budoucí alkoholik ,ale spokojenej (!) ) a chápou věci ,které by jim jinak ani zdaleka nedošli. Je to fajn pocit chápat hromadu věcí a ráno si to pamatovat ,ale je ještě lepší pocit nic z toho si nepamatovat a ráno se probrat bez starostí. Bez jakýkoliv vzpomíky na minulost ,současnost ,nebo snad (nedej bože budoucnost).
Ale jelikož (asi) stále existují tupci ,kteří toto neprohlídnou (nebo prohlídnou ,ale nevěří tomu) ,stále všichni tito alkoholici chtějí vědět víc a víc o sobě samém ,tak je to stále motivuje dostávat se do jiných a jiných stádií "rozkladu".
Až ve chvíli ,kdy se má osobnost rozložila na jednotlivé součástky a šrouby jsem byl schopen pochopit proč tu jsem a co tu dělám. Což považuji nyní za věc ,díky ní tu stále jsem.
Jsou to magořiny a jedinej ,kdo to dokázal poměrně dobře popsat byl Honoré´d Balzac.
Kterej taky musel žrát houbičky ,kudy chodil ,jinak si to nedokážu představit.
To jsou části lidské mysli ,kam se vážně zdravej člověk bez drog nemá šanci dostat. ...

Miluju opilost díky její variabilnosti. V určitý náladě bych si povídal s kýmkoliv a v určitý náladě rád píšu deník. Mám rád ,když díky různý směsici nálad ,zvuků ,vlivů a celkovýmu okolí mám náladu ,která něco vzdáleně připomíná a přitom je stále dokonale originální.
Určitý chvíle a pocity jsou - jako když člověk otevře kapotu od auta a začne chápat co se vlastně děje. Tak něják já beru život ,věci okolo a všechno ostatní ,co je důležitější ,než rozvázaná tkanička. A k tomu všemu stačilo pár let šikany ,jeden drogovej večírek a pár chvil ticha.
Občas mě samotnýho udivuje co za zvláštní druh člověka dokáže vyrůst...
Ať už to jsou vážně blázni (kteří bývají snad chytřejší ,než 90% populace) ,nebo prostě jen ti ,co to dokáží skrýt. (ti ,kterým by se dalo říkat opravdoví pokrytci ,jenže to je v dnešní společnosti již rezervováno jinými ,o hromadu jednodušími jednotlivci ,kteří mají nezaslouženou pozornost.)
Blázen je šíleně relativní pojem.
Doufám ,že nepatřím za zdi léčebny ,v hlavě si vždycky věci srovnávám sám.
Otázkou je ,zda se ptám správně.
Jestli bych se neměl ptát ,jestli je "systém" státu správný ,když zavírá jedince ,kteří mají v podstatě říci čtyřikrát více co říci ,než ostatní jedinci ,kteří s kamenným výrazem dělají 12ctky ve fabrice a ani nehnou brvou.
Mám rád svoje bláznivý pochody. Když si je čtu zpětně ,tak mi dochází dost věcí.


Tohle je jeden z typů zápisků ,který mi mají co říct. Bohužel ,když se varcím domů v Jihlavě ,tak mi obyčejně stačí i jakýkoliv časopis ,kde vpisuju svoje myšlenky mezi řádky a ráno si to buď nepamatuju ,takže to objevím o pár let později ,nebo je to jen směsice nářků ,návalu zlostí a opileckých představ.

Další články


Kam dál