Březen 2010

Somewhere...

23. března 2010 v 19:10 | Jay Jay |  Neuspokojivá realita
Taky máte tak "hodné rodiče ?
Ty ,co vás na počítači nenchaj dýl jak hodinu (ničí se oči ,popř. se najde jinej důvod)
Co vám pořád čučej přes rameno?

Jakoby vám chtěli nahlédnou do soukromí ,což se jim vlastně nepodařilo velmi dlouho.
A vy rychle házíte konverzace na icq do lišty....

"A ty máš holku jó ?"
Jakoby se tím něco mělo změnit.
A i kdyby to bylo něco na dýl...nač se tím svěřovat rodičům ?
Aby mi mohli s radostí na obličeji oznámit ,že je hezká ?

Tedy zaprvé..to ,že je hezká je zřejmě jedna z mála věcí ,proč s ní budu ať už se jim to líbí ,či ne.
Zadruhé mě nezajímají bláboly o tom ,jak nádherný je bejt hodnej a pravdomluvnej.
Jakoby oni někdy takoví byli (a jestli byli ,tak jen klesli najeden z nejnižších stupínků inteligentních tvorů)
A k tomu k nim nemám sebemenší špetku důvěry.

Ještě že můžem ale chodit ven s kamarády ,že ?
Prožívat nádherný smích z cynických poznámek a pojídat tučná jídla (samozřejmě co nejlevnější).
Sice není zase tolik času vklidu přemýšlet ,ale zato zabijete čas ,který by jste jinak využili k pozorování stupidních seriálů plných malicherných hádek sousedek.

Naštěstí když přijdeme domů ,tak na nás čeká otec.
Zadá nám plno práce a opět nám připomene jak je na tom světě nádherně...
Na rukou se vám začnou zjevovat puchýře z usilovného stříhání stromů a teprve když začnou poslední paprsky slunce osvětlovat koruny stromů ,tak je vám povoleno jít domů.

Miluju rodiče.

Jen jedna malá soukromá jízda

22. března 2010 v 18:37 | Jay Jay |  Historie ,naivita a omáčka
Jakožto už téměř nepředvídatelný tvor bych ani já sám byl neřekl ,že se vrátím sem.
K tomuto blogu. K mé obrovistánské naivitě ,odporným zážitkům (nutno podotknout ,že nejen špatným) a strašlivým omylům ,při kterých jsem sám na sebe nevědomky sypal popel...

Nyní jsem nejspíše v poloze rozpolceného člověka. Žijícího všude jen napůl. Jakobych nemohl dohnat obě svoje poloviny do jedné místnosti.
Naprosto rozhrkaný.

Včera byl navíc poněkud příšerný den. Takový ,který by jste nejraději celý prospali a zapoměli na něj.. Kafe ,kamarádi ani hezké počasí vám nevrátí náladu ,která vám stále uniká mezi prsty.
Teprve ,když jsem se večer šel projít ven jsem se vlastně začal probírat z dosud nekončícího snu.
Mlha ,která zastírala po celý den myšlení i smysly se pomalu začala rozpouštět.

Byla to taková poklidná nálada podtrhovaná protahujícími se stíny jarního večera. Pár párů procházejících se taktéž po okolí staré plovárny dokreslují nedělní večer ,ale já je již pomalu svým ignorantským pohledem ani nezachycuji.
Vnímám jen ten hukot tam...vevnitř. "Co vlastně děláš ? Víš vůbec kam míříš ,kdo jsi ?"
Obvyklé stupidní dotazy vašeho svědomí na které vlastně znáte i odpovědi ,ale leckdy si je nechcete přiznat.

Sedl jsem si na stráň do vonícího jehličí již vysušeného sluncem. A ačkoliv jsem měl v plánu se zamyslet ,tak jsem jen otupěle zíral na vodní hladinu po které pluly malé kry tajícího ledu...
Lenost mě opět překonala.

A tady ,aby se lépe usínalo...

Nashledanou.