Říjen 2010

Rána za ránou..

11. října 2010 v 19:23 | Jay Jay |  Neuspokojivá realita
    Večer ,jako každý jiný. Snad možná trochu více pití a v Rakousku. Pije se na svobodu ,na štěstí ,nebo jen kvůli náladě. A já..já na ní. Ona. Vážné ,lehkomyslné ,rychlé i pomalé ,zoufalé a hlavně - beznadějné. Dokonale klame na první pohled a já se tomu bohužel nevyhnul..
    Postupně kolem mne odpadávají ti ,co si pokrytecky říkají abstinenti ,popřípadě jiní zoufalci. Náhle mi tam bylo k zalknutí. Nesnášel jsem tu hnusku ,co po mne šilhala ,nemohl jsem už ani cítit ten silný zápach buranství z okolních zvuků. Zvedl jsem se. "Jdu spát" a sešel jsem do přízemí ,kde jsem si zapálil. Jen tak jsem si seděl na již dávno nemyté podlaze a z okna společenské místnosti jsem odklepával popel do večeního chladného vzduchu.
    Za mnou jsem uslyšel šelestění a kroky. Probralo mě to z polospánku. Chvíli jsem přemýšlel ,jestli to není uklízečka ,jenže ta měla vždy takové klapavé pantofle ,co jí klepaly o paty. Nechal jsem kroky přijít ke mě tak blízko ,až jsem cítil husí kůži a mrazení na zádech. Tušil jsem.
"Já to věděla." ozval se až dětský hlásek za mnou. S lehkomyslným pohledem se otáčím.
"Někdy si prostě potřebuju zakouřit. Chceš taky ?" odmítavý pohyb její ruky mi dal tušit ,že ne.
"Přinesla jsem něco jinčího ,hele - to ty rád ,ne ?" Té ruky za zády jsem si všiml již dříve. Ale nevěděl jsem ,že v ní svírá ruku drahého rumu. Svítil jako nádherný jantar. Pohlédl jsem na ní s obličejem překvapení.
"Ty ho piješ taky ? Jsi plná překpvapení a z toho mám často strach."
"Jen ,když mám s kým.Sedneme si?" Tomu co řekla jsem nevěřil. Pila rum vznešeně a rychle.
Usedl jsem poměrně blízko ní na starou tmavě modrou pohovku ,které již byla celá roztrhaná a místnost díky ní získávala starý a útulný nádech. Pohlédl jsem na ní. Její obličej byl vyrovnaný. Ví ,co chce ,jsem si pomyslel. Dolila každému další sklenku ,které přinesla také. Čekal jsem až zvedne hlavu ,abych jí viděl do očí. Do nádherných čených očí. Perel noci. Náramně k ní seděly.
Konečně pohlédla i ona na mne. Přisedl jsem blíže a chytl jí za ruku. V jejím obličeji byl vidět letmý úsměv a výraz ,jakoby něco vyhrála.
"Proč jsi přišla ? Myslel jsem po včerejšku ,že nemáš zájem."
"Nevím ,já ani nechtěla ,jenže nahoře je mi z nich nanic."
"Máš tam přece kámošky a dobrou zábavu" zalhal jsem.
"Jsou kamarádi a kamarádi...měla jsem chuť si s někým popovídata né tam sedět a jen se smát."
"Chápu. Nazdraví!"
"Nazdraví." oba jsme vypili sklenky najednou. Líbilo se mi ,že to jen neucucává.
    Pak už jsem nechápal co říkám ,nevnímal jsem ani co říká ona. Hleděl jsem na ní a nemohl se nabažit toho pohledu. Stále ty úchvatné oči ,jemně zahnutý nos a rovné inteligentní čelo.
    Postupně jsme přestali mluvit a nakonec usnula opřená o moje rameno. Chvíli jsem se snažil nosem zachytit její prchlavou vůni. Dávala mi pocit klidu. Nakonec jsem také usnul.
    Ráno jsem se vzbudil první. Chvíli jsem ji pozoroval ,jak klidně spí. Bylo dost brzo a tak jsem se zvedl a chtěl jít nahoru. Přemýšlel jsem ,jestli jí tu něco nenechat. Utrhl jsem tedy u vchodu poslední dva květy a položil je na její nohy. Bohužel jsem nedokázal odejít a usnul naproti v křesle. Probudila mne její vůně. Stála nademnou a usmívala se.
"Dobré ráno ,jak jsi se vyspal?"
"Ahoj ,stojíš tu už dlouho ?" ptal jsem se ,i když jsem věděl ,že ne podle jejího rozespaného hlasu.
"Ani ne,zato koukám ,že ty jsi se vzbudil dříve." v ruce držela ty květy "Díky."
Políbila mne a odcházela.
    Tak takové to je...omamné chvilky prchlavého štěstí. Ještě jsem chvíli pozoroval staré dřevěné dveře ,kterými odešla a byl duchem kdesi daleko...kdesi kolem ní.
    Nehodila se ke mě. To mi bylo jasné od počátku a myslím si ,že i ona to musela vědět. Za pár týdnů bychom se nesnášeli. Byla chyba tu s ní být. V tu chvíli mi to strašně připomínalo zápletky z Remarqua...podvědomně mne to štvalo.
    Nestali se z nás kamarádi ,jak to bývá v knížkách pro 13tileté...bylo to stále nepřátelství a přitom touha. Pozorovali se navzájem ,bavili se o všedních věcech ,ale její pohyby říkaly mnohem víc. Jeden den jsme byli v nákupním centru. A já čekal u východu ,až si půjde zakouřit. Konečně vyšla. Chytl jsem jí do náručí. Nebránila se a přivinula se. Líbal jsem ji. Nenasytně ,toužebně a rychle. Pak se nám střetly pohledy. Tušila ,co chci říct a předběhla mne.
"Já vím ,nehodíme se k sobě a nikdy spolu nebudem. Ale nech mě chvíli snít." ušklíbla se.
Nechtělo se mi jí pouštět a naivně jsem dál šeptal a lhal..
    Náhle nebylo nic. Jeden s druhým ,jakobychom se v životě neviděli. Já si šel opět zakouřit a ona pila rum o samotě. Toho večera jsem se také o samotě opil. Venku jsem později natrhal květiny a položil je se vzkazem před její dveře.
    Ona to už pochopí...
    Cesta domů byla smutnější ,než minulý rok.