Listopad 2010

Slash dot dash

27. listopadu 2010 v 19:59 | Jay Jay |  My a lidé kolem nás...
Den blízký dnu jakéhosi pohlavára.
Tedy pokud si odmyslíte 40 let a půl milionu.

Ráno jsem si zasportoval (ano ,čtete dobře). Na florbalu..kdysi jsem ho hrával i závodně ,ale šampóni nebyli to pravý kafe. Takže nadále to beru jen jako odreagování.Takže..po srandamači jsem pokračoval v běhu ,hospoda ,nákupní centrum (né ,nejsem bárbínka ani již zmiňovaný šampón) a pak (konečně) mě čekalo něco míň hektickýho.

Paní XY. (to aby paní mafie nemohla rejpat)
...aneb pohádka na pokračování s koncem bez smyslu.


Nesnáším zimu. (to už víte ,žeáno) A doufám ,že nově zakoupenej kabát mě proti ní ochrání. Jestli ne ,tak zřejmě pocítí hněv bohů..


Venku vám ostrý studený vítr rychle zmrazí konečny prstů a začne se berzy vtírat i pod kůži.
Ale ne ! O tom nechci psát !

Chci psát o tom ,jak je venku vedro ,jak jsem byl zase na borovině ,jak mám další konversky a kérku a tak o tom ,jak už bydlím v americe.

Jó ,jak to praská

25. listopadu 2010 v 18:38 | Jay Jay |  Neuspokojivá realita
Jó ,jak to mlaská ,když lebka praská.
Je to asi láska..

Nejtěžší je vydržet tu samotu.
Ty věci okolo vás najednou nemají smysl.
Člověk si říká..proč to vůbec dělám? Co z toho mám ?

Samozřejmě,slušně vychovaný kluk má radost z jedničky ,těší se na to ,že bude do 90ti makat a nedostane důchod.
Nespokojení individualisté nadávají na nepružnost procesu ,na egoisty (protože jim egoismus závidí) ,na patnáctileté puberťáky ,co sami neví ,kam patří a tak dále..

Jenže ten jeden jednolitý život co vedu má poslední dobou dost vyhýbek ,prasklin a zdá se mi ,že najednou i končí. A začíná zase až za půl roku na kolejích v Praze.

Nejdřív člověk bojuje o dudlík.
Pak čeká až bude moci chodit ze školky "po o".
Pak čeká na to ,až dostane vlastní velký autíčko na ovládání.
Dále čeká na základní školu.
Záhy čeká ,až ho rodiče nebudou doprovázet za ruku do školy.
Pak čeká až mu dají větší volnost.
Další fází je čekání ,až uvolní barák a dají více kapesného.
Taky se čeká na to až konečně půjdeme na koleje.
Čekáme na to ,až budem mítvlastní byt ,vlastní práci.

A postupně zjistíme ,že stále na něco čekáme a nedostává se nám toho.
Já si to bohužel uvědomil příliš jednoduše a natvrdo.

A nyní nám nezbývá čekat na maličkosti ,na nějákou malichernost ke které se můžu upnout.
Přál bych si potkat nějákého lháře. Víc lhářů.
Těch ,kteří melou a melou ,vám je jasné ,že je to lež ,ale tak nádherně se to poslouchá.

Sentimentalita je až příliš jednoduchá věc ,které nás rychle zbaví naděje.