Prosinec 2010

A tak si říkám...

19. prosince 2010 v 14:15 | Jay Jay |  Neuspokojivá realita
...že máme zbytečné zábrany. Proč ? To přece nemohu říci ,dopustil bych se slohové chyby - předčasné generalizace.
    Řekněme ,že se tato relativní věc dá rozdělit na další a další malé částečky ,přičemž každá z těchto částeček působí na celek zecela neúměrně své velikosti. Tedy naprosto zásadně. K této vlastnosti je třeba brát v potaz i čas..je rozdíl mít šanci a využít jí a mít šanci a pouze na ni vzpomínat ,protože šanci máte obvykle pouze po velmi krátký časový úsek.
    Tedy..pokud vynecháme toto rádoby-inteligentní kodrcání k cíli (během kterého těm chytřejším z vás došlo ,že vlastně nemám co říct) ,tak dospějeme jen k jednomu..snu.
    Velkému ,téměř nesplnitelnému snu. Ano ,mohlo by se jednat o koncentráky ,pohyby v čase ,či společnou postel se sexbombou ,ale asi zklamu. Nikdy jsem nebyl maximalista. Jde o nevyslovitelnou tohu ,předem zmařený pokus o jakýsi druh trýzně (jo ,zní to perverzně..ačkoliv to není záměrem). Nelze ji vyslovit ,právě z důvodu lidských povah a obrazů tvořených o nás samých. Je na vás ,jak chcete vypadat (obvykle stejně skončíte ,jako šeď průměru ,nebo utlačovaná spodina) ,ale následně vytvořený obraz se již mění pouze velmi těžko. A tento obraz nadále táhnete ,jako táhne otrok svou kouli..(je jedno ,zda pravou ,nebo levou a nebo jenom tu železnou..)
    A tak to vše vlastně píši s nadějí ,že to bude pochopeno (naivita je krásná věc) a já budu mít opět něco ,co mě popožene dál.
    O co kratší ,o to závažnější...jak jednou řekne (snad) jeden blb.