Srpen 2011

Další bezesná noc

25. srpna 2011 v 23:38 | Jay Jay |  Neuspokojivá realita
Měl to bejt spontánní nápad. A ještě spontánnější realizace.
Jenže díky moderním vymoženostem jsem nakonec zas až tak úplně sám neskončil.

Bohužel ,nebo bohudík ? Koho to zajímá..

Kradmo jsem se vplížil až do sklepa ,kde jsem se proplazil okýnkem.
Kupředu mě pohání touha po klidu. (Po klidu ?)
Sem tam mi v kapse riflí cinkne zapalovač o klíče.
V rukou si nesu dva lahváče. Přecijenom...co bych tam dělal.

A tak konečně přicházím k místu kousek od baráku.
Je na kraji pole a v noci - jako teď- je vidět rozsvícená polovina města.
Navíc sem skoro nikdo nezabloudí a tak tu můžu nerušeně rozvádět svoje myšlenky ,nebo prostě jen vypnou ,kouřit cigaretu a koukat na tu trochu hvězd ,co je zrovna vidět.

Ještě tady není.
V klidu si tedy sedám do trávy ,otevírám pivo a pečlivě si balím cigaretu.
Mezitím jen přemýšlím ,jestli jsem udělal dobře. Zvát jí sem.
Přitom moc dobře vím ,že to není dobře.
Protože chtít relaxovat za přítomnosti holky...pardón ,ale tenhle um mi něják utíká.

Zapaluju si cigaretu a snažím se jí chytit do nervózních prstů.
Zvláštní, tenhle klepot mám po adrenalinovým zážitku.
Jenže proč sakra teď ?


Už z dálky slyším kroky. Zrychlené tempo mě mate a začínám přemýšlet ,jestli je to vůbec ona.
Po chvíli se na horizontu začíná objevovat její postava.
Přijde ,ledabyle zdraví ,sedá si a hned šahá po flašce piva.
Tahle její neohrabaná sebejistota mě na ní nepřestane udivovat.
Dobře ví ,že jí nemůžu to pivo sebrat. Zajímalo by mě ,jestli si to vůbec někdy uvědomuje.

Začínáme nejistý a roztahaný rozhovor.
Cítím ,že na mluvení nemám náladu. A tak se snažím spíš automaticky přikyvovat a popíjet.

Nakonec jí to asi dochází, opře se o rameno a mlčí.
Ruce nám sklouzávají ,pomalu se k sobě tiskneme a mě přestává zajímat klid noci.

...


Když se vracím domů ,tak si nejsem zdaleka tak jistý svými pohyby.
Jsem šíleně ospalej a div ,že neusnu na schodech.

No a jak vidíte ,neusnul jsem tam.
Nakonec to vypadá spíše na probdělou noc.

Sakra !

Road tripp

22. srpna 2011 v 20:36 | Jay Jay |  Neuspokojivá realita
A tak vůbec.
Rád chodím. Sám.
Rád kouřím. Sám.
Rád piju. S kámošema.

A nerad se palácám sám v sobě.



Mezi nebem a zemí...

22. srpna 2011 v 19:26 | Jay Jay |  Neuspokojivá realita
Z extrému do extrému...jenže stejně ,jako prdící klokani i tohle má svý opodstatnění.
Nikdo není doma a já se snažím narychlo přepsat sem to ,co mi ulpělo v tom prokletým sešitě.
S ještě proklatějšíma myšlenkama.

A tak...

Nervózně přešlapuji a koukám se nahoru. Nebe bez mraků. Pražící slunce. Z tohohle snění mě probouzí řev motoru brigouše (rozuměj kusu kovu s křídlama).

Rychle se kontroluji. Výškoměr ,jehla na pojistce ,popruhy ,... (poslední) fotka na zemi a hurá do letadla. Opět.
Do brigouše se nasoukáme nakonec čtyři včetně pilota. Urychleně se stočíme proti větru a pak konečně začínám cejtit řev motoru naplno. Po kodrcavým rozjezdu následuje slastně odlehčený start. Pocit ,kterej nikdy nezapomenu a nikdy mě neomrzí. Ta chvíle ,kdy se letadlo odlepí od země. Váhavě se zhoupne a pak se konečně začne vzdalovat od svazující země.

Celej poslední půlrok jsem se těšil ,že si zase skočím s padákem. A náhle je to tu. Všechno ubíhá strašně rychle...koukám se dolů na zem z výšky asi 600 metrů. Všechno odsud vypadá ,jako malý dioráma. Jenže neuvěřitelně realistický. V 800 metrech zpozorním a začnu zaujatě sledovat blížící se letiště. Pak ho přeletíme ,pokračujeme ještě asi 300 metrů proti větru.

Nadchází moje chvíle. Poklepání na rameno mi dává vědět ,že je čas. A tak se odrazuji od stupaček a po hlavě jakousi neohrabanou šipkou mířím do prázdna. 121...122...123 Ha ! padák je otevřenej a v pořádku. Na tváři se mi rozroste obrovskej úsměv ,adrenalin mě naplňuje pocitem vítězství. Nad tím vším podemnou. Z úst mi vychází až nelidskej řev. Plnej radosti. "Mrdat na svět ,kurva mrdat na svět !" Zkouším si spirálu ,ostrý zatáčky ,plochý zatáčky ,zastavení ,vůbec to nejsem já. Je to malej kousek děcka ,který dostalo úžasnou hračku.

Ve 300 metrech po hadovitým letu směrem k letišti si začínám plánovat přistání. 200metrů - první zatáčka o 90. 100metrů - druhá zatáčka o 90 stupňů ,která mě srovná proti větru a do osy přistání. Vychází to krásně. Pravděpodobně přistanu přímo před malým hloučkem čumilů. 10 metrů...už vím ,že ten hlouček přeletím asi o 20 metrů. 8...6...5 metrů a začínám brzdit.

Země se dotýkám ,jako bych udělal krok ze schodů. Rychle obíhám padák ,aby mě někam neodvláčel a balím ho. JAK JE SAKRA MOŽNÝ ,ŽE JE TO ZASE PRYČ ?


Tohle vždycky byly ,jsou a budou ty nejlíp utracený prachy.
Takže brzy opět nahoře. Zdraví para(šutr)ista.



...a tohle byl druhej seskok. A rozhodně ne poslední.

Studený dotek pekla

22. srpna 2011 v 15:59 | Jay Jay |  Neuspokojivá realita
Vybíravej pocit ,svět kolem je jen jedna velká rozmazaná (a nepodstatná !) šmouha. Moje hlava probírá vzpomínky ,aniž bych já sám chápal souvislosti.
Jsou tři ráno a já kráčím nejistým krokem ku domovině.

-city park-
-přelejzám zábradlí-
-chci slézt strmou kamennou stěnu-
Hej ! Co děláš ty idiote ?
Pff..kdo by v tomhle stavu poslouchal rozum ?
-už jsem na ní-
-podklouzávaj mi nohy!-
Následuje zdánlivě nekonečnej let...zákon gravitace platí i pro ožralce.
-náhle narážím nohama-
-po jakýmsi kotrmelci přistávám na záda-
Nemůžu dejchat sakra !
-a tak si koukám do kanceláří ,kde vytírá uklízečka-
-fakt posranej konec..-

Chvilku poté se však pomalu sbírám ze země. Děkuju za opilecký štěstí astronomickýho řádu ,za měkkou trávu a za batoh na zádech.
To ,že mám naraženou páteř a nemůžu se hejbat ,hlava mi třeští a moje kostrč se stala součástí jater je celkem malá cena. Za život.

Z toho všeho si reálně vzpomínám hlavně na ten dopad. Suchý žuchnutí. Vytřeštěnej pohled na hvězdy přerušovanej chroptěním a sípáním...

Prostě jsem měl z kominický prdele štěstí.

Díky za druhou šanci ,díky za tuhle facku.
Já se probral.