Prosinec 2011

Paní M.

24. prosince 2011 v 1:19 | Jay Jay |  My a lidé kolem nás...
Milí i nemilí...tvorové ?
Opět přišel pán a má stochutí vyblejt celej život (a všechno oběživo - však to znáte),

Nemám ani to nejmenší ponětí o tom ,co všechno se ve mě zrovna mísí.
Byl bych vlastně spokojenej ,protože je toho tolik ,že nemám ani šanci se nad něčím zamýšlet.
Jenže kdybych byl spokojenej ,tak se nemusím stále ujišťovat ,že opravdu jsem...

Venku padal mokrej sníh ,na chodnících ležela vrstva břečky ,směsi ze soli a tajícího sněhu.
Plnej radosti ,jakej to byl krásnej den jsem šel a "vesele" si čvachtal.
Konečně. Konečně jsem jí zase uviděl.
Ty výrazný lýčka ,úzkej nos a vlasy nedbale naházený pod čepicí.
Byla to furt ta úplně stejná osobnost.
Ta suverénní ,neohrožená jistota ,kterou jsem nikdy nepochopil.
Rychle jsem pozdravil a prohodil pár keců.
Směr kavárna. Nevím o čem jsme se bavili.
To všechno jsem bral jen ,jako cestu v čase.
Cestu zpátky do času ,kdy jsme sedávali na poli a koukali na Jihlavu s cigárem v ruce...
Řekl jsem jí i o armádě ,což mi mělo dojít ,že není zrovna ten nejlepší nápad.
Samozřejmě nešlo o mě ,šlo o její ideály.
Hádky s ní jsou ale vždycky v nějákým ohledu plodný.

Potom jsme šli...a potom by to čtenáře možná mohlo zajímat ,ale nikdy se to nepíše.



A tak si říkám ,co jsem to za zoufalce ,když chvíli potom tu zase sedím jak hromada hnoje a topím se sám v sobě.
Jo ,mít tak jistoty...

Plocha nakloněná...

11. prosince 2011 v 4:26 | Jay Jay |  Neuspokojivá realita
...až příliš obecná

Seznamte se

11. prosince 2011 v 4:21 | Jay Jay |  My a lidé kolem nás...
Chodící umrlec
Nad kterým spadla klec
Definice prázdna
Co se dotýká dna

Jako pírko ,který padá
Neví odkud ,nemá kam
Unášeno stejně bezduchým větrem
Ve chvíli ,kdy spadne
Jen malý život zhasne

Nemám nic ,co bych políbil
A o to víc bych blil !

Vejška ?

11. prosince 2011 v 2:34 | Jay Jay |  Neuspokojivá realita
Už delší dobu mám nutkání sem něco napsat. Občas jsem měl i fajn nápad.
Naštěstí mi to moje lenost nepovolila.

Rychle k tomu ,co chci vysypat do koše.
A nechat to tam tak dlouho ,jak to jen bude možné.

Ubíjí mě vejška.
Ubíjí mě tu nicnedělání.
Ubíjí mě to tu všechno.

Nemluvě o zcela všedních věcech ,jako je hlad ,"příjemné" spolubydlící opačného pohlaví.
Představuju si ,že po nich jezdím parním válcem ,hážu je z okna ,kopu je ,šlapu po nich...ach ,jak slastná představa.

Je to jako vždy. Na první pohled se zdá být vše bez problémů.
Ve chvíli ,kdy začínají pomlouvat někoho dalšího to házíte za hlavu.
Ve chvíli ,kdy rozebírají na fb každičkej status se ve vás sice vaří krev ,ale zalezete k sobě.
Ovšem ve chvíli ,kdy se to dotýká vás ,ve chvíli ,kdy slyšíte ,jak jsou vlastně úžasné a víte svou pravdu...
v tu chvíli vám už opravdu pomohou jen představy. V rámci zachování tiché domácnosti.
A vlastně ani tak vám ,jako hlavně asi mě.

Čtrnáct dní tady je naprosto šílenej kolotoč.
Školy ,pokusů drnkání na kytaru ,chlastání ,kouření ,pokusů o vaření ,...
Nedokážu ani popsat ,jak se těším domů.
(a jakmile dojedu domů ,tak ani nedokážu popsat ,jak se těším zpátky)

Jenže víkend s kámošema vám dá alespoň chuť dožít se dalšího víkendu doma.



Už dlouho jsem si přál nebydlet s rodiči.
Vyplnilo se mi to. A je to vlastně i fajn.
Mnohem větší volnost ,konečně i ždibec zodpovědnosti.
Jenže popravdě...kdo by se zlobil ,když přijede domů a na stole mu stojí teplý poživatelný oběd.
A tak se tu jedinou záchranou ohledně jídla stává spolubydlící ,který očividně není vůbec líný a rád obětuje chvíli času výmněnou za příchuť jakéhosi menšího luxusu.


Snad nebudu nucen zůstat tu další rok.
Smrt těm dvěma pipkám debilním !