Říjen 2012

Just a...

26. října 2012 v 13:59 | Jay Jay |  Přepisy
Jedná se jen o pár vět sepsaných v opilosti. Nevím ,jestli jim vážně věřím. Zato začínám věřit ,že ve správné chvíli opilostí depresí a jiných vlivů se mi píše a přemýšlí líp ,než za střízlivosti. Jen doufám ,že ze mně tenhle poznatek neudělá alkoholika v pravém slova smyslu.

Jediná pravda ,kterou lze nalézt je ralativní chvilková myšlenka ,která díky hromadě zkonzumovaných drog vyleze napovrch.
Člověk jí nechce věřit ,dokud na to není připraven...a připraven není nikdy.

Uvěřit sám sobě je ta nejtěžší věc ,kterou má každý před sebou.
Ve chvíli ,kdy uvěří se před ním otevírá další otevřený prostor ,ve kterém opět tápe ,jako slepec.
Naštěstí máme stupidní ,ale funkční city ,které zběsile řvou před tím ,než se člověk zřítí do propasti. (propast je fajn v tom ,že nic víc se řešit nemusí. Člověk tam spadne a má pohodlnej život do smrti - ale kdo by to chtěl ?!)

Mozek mi funguje někde jinde. Měl bych se vypnout.

Mám pocit ,že jsem všechno možný ,jen né já sám samotnej. V tom je ta blbost a geniálnost najednou.

-každej je jednoduchej ,dokud se nenapije - myslím. Po napití ve chvíli ,kdy každej rozebírá všechno okolo se z prasat stávaj gantelmeni a z toho ostatního...nevím.
Někteří z nás pijí vážně proto ,že se pak cítí lépe (možná jsem budoucí alkoholik ,ale spokojenej (!) ) a chápou věci ,které by jim jinak ani zdaleka nedošli. Je to fajn pocit chápat hromadu věcí a ráno si to pamatovat ,ale je ještě lepší pocit nic z toho si nepamatovat a ráno se probrat bez starostí. Bez jakýkoliv vzpomíky na minulost ,současnost ,nebo snad (nedej bože budoucnost).
Ale jelikož (asi) stále existují tupci ,kteří toto neprohlídnou (nebo prohlídnou ,ale nevěří tomu) ,stále všichni tito alkoholici chtějí vědět víc a víc o sobě samém ,tak je to stále motivuje dostávat se do jiných a jiných stádií "rozkladu".
Až ve chvíli ,kdy se má osobnost rozložila na jednotlivé součástky a šrouby jsem byl schopen pochopit proč tu jsem a co tu dělám. Což považuji nyní za věc ,díky ní tu stále jsem.
Jsou to magořiny a jedinej ,kdo to dokázal poměrně dobře popsat byl Honoré´d Balzac.
Kterej taky musel žrát houbičky ,kudy chodil ,jinak si to nedokážu představit.
To jsou části lidské mysli ,kam se vážně zdravej člověk bez drog nemá šanci dostat. ...

Miluju opilost díky její variabilnosti. V určitý náladě bych si povídal s kýmkoliv a v určitý náladě rád píšu deník. Mám rád ,když díky různý směsici nálad ,zvuků ,vlivů a celkovýmu okolí mám náladu ,která něco vzdáleně připomíná a přitom je stále dokonale originální.
Určitý chvíle a pocity jsou - jako když člověk otevře kapotu od auta a začne chápat co se vlastně děje. Tak něják já beru život ,věci okolo a všechno ostatní ,co je důležitější ,než rozvázaná tkanička. A k tomu všemu stačilo pár let šikany ,jeden drogovej večírek a pár chvil ticha.
Občas mě samotnýho udivuje co za zvláštní druh člověka dokáže vyrůst...
Ať už to jsou vážně blázni (kteří bývají snad chytřejší ,než 90% populace) ,nebo prostě jen ti ,co to dokáží skrýt. (ti ,kterým by se dalo říkat opravdoví pokrytci ,jenže to je v dnešní společnosti již rezervováno jinými ,o hromadu jednodušími jednotlivci ,kteří mají nezaslouženou pozornost.)
Blázen je šíleně relativní pojem.
Doufám ,že nepatřím za zdi léčebny ,v hlavě si vždycky věci srovnávám sám.
Otázkou je ,zda se ptám správně.
Jestli bych se neměl ptát ,jestli je "systém" státu správný ,když zavírá jedince ,kteří mají v podstatě říci čtyřikrát více co říci ,než ostatní jedinci ,kteří s kamenným výrazem dělají 12ctky ve fabrice a ani nehnou brvou.
Mám rád svoje bláznivý pochody. Když si je čtu zpětně ,tak mi dochází dost věcí.


Tohle je jeden z typů zápisků ,který mi mají co říct. Bohužel ,když se varcím domů v Jihlavě ,tak mi obyčejně stačí i jakýkoliv časopis ,kde vpisuju svoje myšlenky mezi řádky a ráno si to buď nepamatuju ,takže to objevím o pár let později ,nebo je to jen směsice nářků ,návalu zlostí a opileckých představ.

Intermezzo !

21. října 2012 v 22:09 | Jay Jay |  Neuspokojivá realita
Je docela dost způsobů ,jak mít blog ,za kterej bych se styděl...psát o Haně Montaně ,o poníčcích ,o Stmívání ,nebo mít růžový pozadí. A nebo taky dělat blbosti ,jako psát i když nemáte absolutní tušení o čem.

Tuším ,že pár předešlých dnů jsem po návratu z "kulturní akce" měl hlavu plnou nápadů na psaní ,nepřeberné množství témat a taky tisíc a dvě touhy - od představy vychlazenýho půllitru coly až po ty perverznější.
Tak to je ,bylo a bude.
Pak je ještě jedna možnost - bejt prostě a jednoduše nasranej ,pokleslej a nemohoucí. Díky tomu seberete první papír ,kterej leží poblíž a začnete psát. Se zoufalou nadějí ,že něco změníte. Začnete to všechno postupně dostávat ven. Občas to v hlavě vypadá ,jako rozmluva sama se sebou ,jindy je to prostě jen stupidní sdělení světu ,říkáte si ,že si to třeba někdo přečte ,že to pochopí. Nevím co to má za význam ,ale je to jeden z těch mála důvodů ,proč občas něco přepisuju na internet. Není to tak děsnej pocit ,jako psát na papír a vědět ,že je to stejně absolutně k ničemu. Doma mám v podstatě celej svůj předchozí život pozavíranej v šuflících ,skříňkách a poslední dobou taky docela často v koši.
Když píšete o tom co se nedaří a nesnažíte se chodit okolo horký kaše ,ale píšete bohužel přesně to ,co jednoduše nechcete vidět ,tak vás popadne jen zlost. Pak si to přečtete znovu a vidíte černý na bílým svojí noční můru. A jediný čeho jsem já v tu chvíli schopen je ten papír prostě zlikvidovat.

Uleví se mi.
Najednou mám všechny pocity pryč ,nával zlosti taky a já už pak jen chvíli sedím a jsem jen obal bez náplně.
Opět schopen znovu vnímat další události ,pocity a podivný myšlenkový pochody. A dle intenzity dalších podělů a věcí ,který mě rozpalujou do běla ,nebo naopak ze mě dělají sentimentální trosku se opět plním. Jednoduchej kolotoč ,kterej mi ale po většinu času umožňuje žít poměrně spokojenej život ,aniž bych musel bejt emo ,vyšinutec nebo jinej druh polomagora.

Celej článek nademnou ale v současný době plní jedinej účel - krátí mi čas cestou do budějek. Mám čas rozebírat svůj život bez mizerný nálady a občas mi v hlavě něco docvakne ,dojde a nebo taky ne.

Z intenzity článků taky docela dobře poznám ,kdy mi věci klapou ,jak maj ,nebo se jen pachtím v louži. Celý prázky jsem neměl nějákou extra potřebu nic psát. A teď ,když musím řešit práci a vůbec celkově takovej prapodivnej zvrat v životě ,tak docela tápu. Je to jako chodit po temný místnosti ,kde je absolutní tma a postupně zjišťovat tvary ,plazit se při zdi ,učit se všechno jen podle svých smyslů a pocitů. Bez kapky sebejistoty.

K tomu mám samozřejmě zálibu ve sledování hudebního vkusu. Když si občas v noci prolízám tuhle stoku špatných chvilek ,ale občas i těch chvilek vítězných ,tak se mi na obličeji střídaj výrazy od ironických posměšků přes normální štastnej úsměv až po chvíle ,kdy mám silou zatnutou čelist a kamenej pohled do blba ,kterej zakrejvá šílenou bouři právě probíhající v mý hlavě. A občas narazím na článek s odkazem na nějákou hudbu. Z toho se mi vyvinula vlastnost ,že si písničky spojuju s určitýma okamžikama a pocitama v mým dosavadním životě. Je to jako vrátit se do tý doby ,chvilky a mít hlavu srovnanou ,jako v tý době. Bohužel většinou to není nic ,na co bych byl hrdej. Není to úplně tragický ,ale když si později uvědomíte ,kolik pro vás některý lidi v tý době znamenali a v teď už se s nema nebavím a na ulici probíhá tichá vzájemná ignorace ,tak vás to nad tím nutí se kapku zamyslet.

Nedávno jsem udělal tu chybu a našel konverzaci s N. To byla část mýho života ,která byla ve znamení zamilovanýho blázna. Neexistovalo nic okolo ,viděl jsem jen před sebe. No k věci...v konverzaci jsem našel úryvek ,na kterej jsem se pak jen pousmál. "...to máš jedno ,teď je to paráda ,po chvíli se ale určitě najdou zádrhele a nakonec se budem navzájem nesnášet. (jen doufám ,že do tý doby ještě zbejvá dost času)" Je to vlastně docela obecně známá věc ,ale člověk si vždycky v koutku duše drží naději "ne ,tentokrát to bude jiný" . A k tomu tam byly odkazy na muziku.

Franz Ferdinand - No You Girl

...nenašel jsem něják odvahu si to pustit. Tohle jsou vlastě věci ,který jsou pro mě a moje rozhovory s mou druhou polovičkou absolutní tabu.
Už nemám chuť se tu dál skoro topit v zoufalý snaze najít téma ,na který bych mohl něják nenásilně navázat a psát dál.
Jediný na co mám chuť je slyšet Matta Voodoo. Jeho akustickej blues-punk ,u kterýho chci jednoduše explodovat.
A doufám jen v to ,že se k němu nebude vázat nějáká další kardinální prohra ,abych si ho mohl pouštět dokud budu dejchat. Cejtím ale ,že se k něčemu takovýmu schyluje. Vlastně vím ,že letím do předem prohraný bitvy ,zatím v naleštěný zbroji a jediný co vidím je zase tunel. A postavu tam někde na konci.
Jsem děsně tvrdohlavej blbec. A nejhorší na tom je ,že sám sebe nedokážu ovládat rozumem.

Pozvednout vlajku ,řvát z plných plic ,běžet ,přeskakovat a to vše vejménu (prozatím si to nechám pro sebe)

Zlomená hůl

19. října 2012 v 2:03 | Jay Jay |  Neuspokojivá realita
Vlastně mám pocit...mám pocit ,jako až moc často poslední dobobu mám.
V něčem se vzhlídnu ,do něčeho se zaberu a do někoho se zahledím.
A pak...když oprchá počáteční euforie ,tak jen koukám jak se zase sype domeček z karet nemilosrdně k zemi.
Pak tu jen ležím jako teď ,jsem naštvanej na všechno okolo a především sám na sebe.
Bouchal bych hlavou o zeď ,vracel bych čas ,házel si mašli...všechno ,jako o život.
A jen čekám kdy nade mnou někdo zlomí hůl.
Už jen to ,že skoro každej článek je v sekci "neuspokojivá realita" mě tu kope do očí ,jako bych právě dostával svůj životní úděl. V podobě ,jaká mě čeká.

Moje sny vlastně taky docela vyprchaly ,nebo se zdeformovaly do podoby něčeho šíleně prostýho.
(je to chyba ,nebo ne? Já bych řekl ,že je.)
Chtěl bych tak stupidní věci ,až vím ,že je budu mít.
Všechno bych měl vlastně naplánovaný ,nebejt ve hře lidskej faktor.
Jak jsem někdy spokojenej ,kým jsem ,tak to stejně souvisí s něčím šíleně povrchním.
A když vím že nejsem spokojenej ,tak slyším ty hlasy "ano ,tohle je ta chyba"
Nechcete je slyšet ,vlastně čím jste starší ,tím líp je umíte skrývat ,ale...
Vždycky i když by jste to nikdy nepřiznaly se ale dokáží dostat vám do hlavy.
Neutečou ,nezmizí. Vždycky vás budou v tý hlavě spolehlivě hlodat a užírat.
A když tomu pohledíte do očí, tak uvidíte jen sami sebe.
Svůj ksicht ,svoje oči a svou nenáviděnou půlku ,která ví co je správně.
A to je vlastně jediný co mě na tom štve...ve chvíli ,kdy vím co je špatně ,tak se mi tenhle obličej vysmívá..
...vysmívá a říká "já ti to říkal ,já měl pravdu".
Jenže kopněte sebe samýho.
Do rypáku vší silou ,vším odhodláním.
Povedlo se mi to jen párkrát a vždycky mi to nějákým způsobem změnilo život.
Zavedlo mě to na cesty ,který jsem neznal o kterých jsem ani netušil...



Tak půl hodiny jsem si četl těch pár řádků nad sebou.
Nevím jak ze mě může něco takovýho vylízt ve chvíli ,kdy jsem rád ,že ležím.
A neskutečně mě to provokuje v tom se vážně kopnout.
Vždycky jsem takovýhle věci psal jen do deníku ,kterej je na skutečným papíře.
O kterým vím ,že se to nedostane tam ,kam nemá.
...

Omlouvám se Sáře ,že jsem byl tak namol ,i když jsem si říkal že nebudu.
Omlouvám se Kokině ,že jsem neudělal ,co jsem měl ,i když jsem chtěl.
A koukám se sám na sebe v malým odrazu a říkám si...
že dost bylo těhle mladých hovadin.
Že se začnu "chovat" resp. budu žít jako o něco dospělejší jedinec.

Vždycky jsem si myslel ,že "dospět" znamená vzdát se dětských radostí a s tím související (ne)zodpovědností.
Ale teď se mi zdá ,že dospělost je prostě jen mezník ,v průběhu kterého přijdeme na to ,jak sám sebe ovládat.
Jak si užívat života ,aniž by se ráno člověk probouzel s kocovinou a hlavou se mu honily potupné okamžiky jeho života...

Budu-li mít další šanci ,pak jsem rozhodnut.
Rozhodnut ,že se budu chovat "dospěle" dle mé nové definice pro mou maličkost.

(a ještě jedna věc ,kterou potřebuji zdělit teď...ve 2 ráno. Nikdy jsem si nemyslel ,že deník (jak psanej na papír ,tak na net) by mi dokázal takhle usnadnit soužití se svým vlastním duchem ,mozkem ,nebo myšlenkama. Mám fajn pocit ,že mám něco ,nebo někoho komu můžu říkat sebevětší hovadiny a on je bez mrknutí oka dokáže pochopit bez sebemenších výčitek.)

Dobrou noc ,dobré ráno ,dobrý zbytek dne ,mějte se fajn vlastně kdykoliv ,kdy se odhodláte tenhle výlev blázna číst.

Brno ,Olomouc ,Sára ,nebo snad hudba... (?)

17. října 2012 v 21:46 | Jay Jay |  Neuspokojivá realita
Sedím ve Vaňkovce v Brně ,stydlivě schovávám cáry boty pod baťoh a mám hodinu a půl čas. Abych nevypadal jako průměrnej úchyl ,tak jsem se rozhodl zase něco málo napsat do deníku.

Celá tahle směsice složitostí se v hlavě zrodila jako vždy...v podroušeném stavu umocněném docela slušnou touhou vidět Sáru ,poslouchat muziku a prostě nebýt přes víkend na bytě. Postupem času se tahle šílenost začala stávat reálnější a reálnější. S prachama to bylo taky ,jako vždy (mám na cestu ,a pade navíc).

V Budějovicích to začalo speciální týdenní dietou ,při které se nejí téměř nic a tato dieta byla propojena ještě s abstinencí. Jediná útrata tedy byla krába cigaret a dárek pro "oslavenkyni" ,což se už samo o sobě dá považovat za jistý druh zázraku.

Pátek
Všechno začínalo poklidně...v 6 ráno jsem byl při vědomí ,v 8 seděl ve vlaku a těšil se na 2.5hodinovou jízdu ,při které opadlo prvotní ranní nadšení. Nakonec jsem se ale dočkal i já a vylezl v Jihlavě ,kde následovalo menší intermezzo s klukama. V 1 hodinu jsem se však jal pokračování v cestě kamsi na druhý konec naší malebný republiky. Tou dobou jsem však ještě ani zdaleka neměl tušení ,co za lahůdky mě cestou čeká. A začít to mělo právě teď. Nástup do autobusu totiž připomínal hru tetris v reálném provedení. Pln "nadšení" jsem tedy nasadil kamenný výraz ,který byl mým společníkem následující 1.5 hodiny. 1.5 hodiny koukání "doblba" v nedýchatelném vzduchu ,absolutně zamlženém autobusu a jako korunku jsem dostal postaršího pána za záda ,který funěl jako medvěd v říji. Mě za krk (a zuby si taky mohl vyčistit). Celou cestu jsem proklínal cokoliv ,co mi jen přišlo na mysl a poměrně se vypiloval v bravůrném zvládání a kombinování vulgárních slov. Naštěstí tohle byl druh pohromy ,která pomine (ne však bez následků) a tak jsem měl to neskutečné štěstí stanout v Brně a dýchat vzduch ,který předemnou nežvejkalo dalších 20 lidí. Zbývalo vyrazit na místo srazu.

Samozřejmě jsem si myslel že je sraz někde absolutně jinde a tak jsem alespoň preventivně několikrát přešel tam a zpátky. K mému údivu však fungují i mobily s kreditem ,takže po telefonátu jsem se vydal správným směrem a po chvíli uviděl Sáru a Aničku. Zde byl opět čas pro městské intermezzo ,avšak v Brně o něco delší a zajímavější. V paměti mi zůstala absurdní čistá ,elegantní pekárna uprostřed čtvrti ,kde bych se bál i s bouchačkou a ochrankou (lepší než má prezident). Následovala mini procházka po Brně ,kdy jsem se snažil něják přijít na to ,jak to v Brně asi chodí. Divil jsem se ,že dva bloky od uhlazeného místa plného turistů je zase čtvrť kde se na sebe ječí z oken a je tam tma i v to nejjasnější odpoledne. Tohle všechno jsem ale mohl zanedlouho hodit za hlavu ,dorazili jsme do místní hospody. Příjemný prostředí ,akorát lidí a pivo za cenu ,jaká se dá očekávat.

Hmm ,volá mi Kuba "co ? Jo ,jas ,hned tam jsem." Zvedám se z lavičky ve Vaňkovce a jdu naproti klukům ,dopíšu to pozdějc...
Opět se k psaní deníku dostávám v Jihlavě u městského nádraží. Sedím venku ,v žaludku mi škrundá ,je mi zima a jsem šíleně vyčerpanej.

V hospodě proběhla jakási diskuze o maturitách ,vejškách ,plánech do budoucna ,stužkováku a především o tom ,že tam mají ve všech jídlech česnek. Mít peníze ,tak bych to jistě prohlásil za donebevolající. Netrvalo to moc dlouho ,ale když to tak vezmu ,tak to mám dneska v hlavě jako zatím nejlepší chvíli v Brně. Následoval přesun odkudsi-kamsi (v tomto duchu se ostatně nesly celé 4 dny a 3 noci) ,rozloučení s Aničkou ,přibrání Veroniky a tradá na autobus.

S časem to bylo tak dokonale "na háku" ,až se mi ježily vlasy na hlavě. Tím pádem jsme v autobuse k mé radosti opět stáli. Chvílema jsem si připadal jako jedinej živej tvor v celým vesmíru okolo kterýho je absolutní nic. Ale zasahovat do dámské konverzace mi přišlo ,jako kdybych si na hlavu rovnou uvázal smyčku. Po chvíli se ale otevřelo víno a začaly se uvolňovat místa. A já začal pociťovat ,jak se mi po těle rozlévá dobře známá otupělost ,myšlenky začaly bloudit okolo víceménně stupidních věcí ,ale ne na moc dlouho. Po chvíli totiž přišel pocit ,při kterým vyrážej krůpěje potu a močák má chuť vám bouchnout v břichu. Naštěstí nakonec proběhla řízená exploze na autobusáku v Olomouci...cíly cesty.

Hmm ,za deset minut mi jede vlak do Budějek ,jdu si tam stoupnout ,dopíšu to zas jindy.
O půl hodiny později píšu opět do deníku. Z písma je znát ,že koleje nejsou zrovna ideálně rovné.


Opět neznámé okolí a k tomu nějákej ten chlast v hlavě. Míříme na byt odložit si věci. Mě konečně napadá ,že bych mohl dat Sáře dárek co vozím v baťohu. Nemyslím si že by to bylo stylem ,jakým jsem si představoval. Na dost dlouhou dobu je to asi to poslední co mi v hlavě uvízlo. Následovala nevím v kolik hodin jakási cesta s chlápkem na jídlo a zpátky. A pak už hráli Pipes and Pints. Na nich jsem pogoval do doby ,než mi z boty nezbyly cáry látky a já nedostal parádní šlupku do nosu. Pak už jsem jen smutně stál a koukal a chtěl zpátky do poga. V těch chvílích jsem musel začít konečně kapku střízlivět a tak si pamatuju i "Sáru na parketu" - jedná se o zcela specifický jev ,kdy Sára v pokročilých hodinách plna elegance a energie tančí a já se snažím tam sebou nešvihnout o zem. Taky jsem zaregistroval dalšího chlápka do party. Bohužel už nevím odkud byl ani jak se jmenoval. Pamatuju si ale že byl docela dost zkérovanej. A dal mi cígo. Paráda.

O chvíli později se velí na ústup domů a tak se plahočíme (nebo možná jsem se plahočil jen já) směrem k bytu. Cestu zpátky do baru bych našel asi jen díky kouskům mý boty ,který jsem cestou ztrácel...

"Zdarec" "Čau ,co tu děláš ?" Potkávám kámoše ve vlaku ,přisedá a tak opět zavírám deník a jdem kecat.
Opět se k psaní dostávám až opět na bytě v budějkách. Ležím tu ,mám hlad ,jsem naštvanej ,tak jsem se odhodlal psát dál.

Po návratu domů jsou zde ještě pokusy hrát jakési společenské hry ,při které se hádají jména. (Potěšil mě Johnny Cash) K tomu tam kolovala polívka v rendlíku (byla boží) a pak se šlo spát.

Sobota
Ráno se probíráme díky budíkům vážně brzo ,což má za následek jediný...ukrutně se mi nechce se hejbat ,vstávat a vylejzat z tepla. Vlastně v tu chvíli bych v tý posteli nejradši prožil dalších 60 let a jenom spokojeně chcípl. Realita byla ale jinde a tak se postupně osazenstvo zkulturnilo ,upravilo v rámci možností a vyrazili jsme domů. (jo...kdybych jen tušil) Samozřejmě ,že autobus jsme stíhali opět na minutu přesně ,naštěstí to bylo ráno ,takže jsme si i sedli. Cestou jsem měl chuť na jídlo a pití. Do chvíle ,než nastoupily romské maminky a jaly se vyprávět historku "kterak jsem vykouřila péro mýmu starýmu". To jsem měl chuť dat si cyankáli s ledem. Dvojitý.

Cesta ale byla pryč docela rychle a my opět stáli v Brně. Došli jsme směrem k nádraží a rozloučili se s Verčou ,po chvíli jsem se rozloučil i se Sárou a šel čekat na kluky se kterejma jsme byli domluvený že se v Brně potkáme. Nakonec jsem čekal hodinu a půl (kterou jsem využil psaním do deníku - viz.úvod). I to se ale dá přežít a tak jsem byl pozván no hovno (na záchod za poplatek) ,dostal jsem sušenku ,koupili jsme pivo ,cigára a šli jsme si sednout na vyhlídku. Ukrutně na nás pražilo ,všichni tři jsme měli parádní kocovinku ,ale bylo nám celkem fajn. Nemám ponětí ,jak dlouho jsme mohli kecat ,ale rozhodli jsme se že půjdem. Potkali jsme ale jakýhosi Skinheada ,kterej měl potřebu se s náma bavit a nalejvat nás rumem...chvíli jsme postáli a pak se rozloučili. Doporovodil jsem kluky na tramvaj a šel směrem na busák. Samozřejmě ,že nic nemůže probíhat podle plánu ,takže jsem v davu zmerčil dříve velmi detailně známý obličej kámošky z Jihlavy. I ona si všimla a tak jsme chvíli kecali a nakonec z toho vzešel nápad na párty.
...nic jsem nenamítal (měl jsem) ,takže po chvíli byl večer ,já byl u Terky na bytě ,popíjeli jsme a chechtali se u vzpomínek na dětství. Pak jsme ještě chvíli seděli v hospodě s jejíma spolužačkama a...a já byl zase docela dost opilej. Naštěstí ne tak jak minulej večer ,takže jsem byl schopen k ní dojít důstojě (v rámci možností s ohledem na botu) a spokojeně usnout.

Neděle
Ráno jsem se opět s kocovinou probouzel do dalšího dne. Tentokrát však o dost později a parádně vyspalej. Sbalil jsem se ,rozloučil se a šel čekat na autobus. Sedl jsem si opět na vyhlídce ,kde jsme v sobotu seděli s klukama ,zapálil si poslední cigáro a čekal. Netrvalo to moc dlouho a mě obklopili bezdomovci. Jeden stojící předemnou na mě mířil vystřelovacím nožem a chraplavým hlasem se dožadoval peněz. Měl jsem co dělat ,abych si neudělal hnědej flek ,takže jsem mu dal stovku a ukázal že v peněžence vážně víc nemám. Naštěstí to stačilo a všichni se zdekovali. Děkoval jsem bohu ,že jsem tak línej a jednu dvoustovku jsem si nechal v kapse u bundy. I tak jsem ale opět mohl začít řešit problém s prachama ,i když ne tak akutní...do Jihlavy bych se dostal.
O chvíli pozdějc přijíždí policejní auto a jdou ke mě. Říkaj ,že to viděli na kamerách a ať jdu s něma sepsat zprávu o svědectví. Nakonec jsem na policejní stanici zkejsnul 5 hodin. Nehledě na to ,že problém s dopravou prostě nemůžou nijak vyřešit.
Šel jsem (už dost naštvanej na celý Brno) teda na autobusák s vědomím že holt asi budu chrnět na lavičce. Cestou jsem ale potkal Skinheada z minulého dne ,kterej mě pozval k němu poté co jsem mu vysvětlil jak jsem na tom. Měl malou garsonku v areálu firmy na látku ,místo ubrusu českou vlajku ,a hromadu naleštěných steelů. Pokecali jsme ,strašně jsme se odhulili a za poslechu Oi! Punku jsme šli spát.

Pondělí
Do tohohle dne jsem se probouzel pln očekávání že se konečně dostanu domů. (spíš než očekávání to už v hlavě znělo spíš jako zoufalé kňučení) A ono to vážně klaplo. Ještě jsem sice kapku zabloudil do špatných míst (šel jsem i kolem kavárny v tý špatný čtvrti a vzpomínal ,jak to všechno vlastně v pátek začínalo) ,ale brzo jsem se odsud opět vymotal. V zájmu vlastního zdraví.

Překonal jsem poslední překážku v podobě naštvaný ženský za okýnkem ,která se tvářila ,jakoby měl bouchnout svět ve chvíli kdy jsem se jí ptal na nejbližší autobus do Jihlavy a pak...pak jsem seděl v autobuse ,uvnitř mě probíhal ohňostroj a oslavy a v hlavě jsem měl jen velkou směsici pocitů. Od radosti přes očekávání dalšího průseru až po neskutečnou touhu vidět Jihlavu (nebo jídlo na talíři).
Po dvou neskutečných hodinách objíždění všech prdelí světa jsem se objevil v Jihlavě. Koupil si 4 rohlíky a colu za 5 korun a na vrcholu blaha to do sebe naházel u městskýho nádraží. Pak jsem chvíli psal do deníku a šel na vlak do Českých Budějovic.

...na byt jsem dorazil ve 20:41. Padnul do postele a měl jsem chuť brečet radostí.


Dneska už na to opět vzpomínám jako na jedno z šílených dobrodružství. Děkuju ,že mi bylo opět umožněno dostat se domů se všema končetinama a všema pěti v hlavě pohromadě.
I tak jsem si při psaní vzpomněl na docela dost hnusných maličkostí a až to budu za pár měsíců zpětně číst ,tak jen doufám že tyhle "maličkosti" už budou dávno utopený v omáčce něčeho veselejšího...


(v minulým článku jsem si zapsal jak jsem na tom s kytarou. V současný době už známe Jirku ,zkoušíme ostošest ,o vejkendu si poprvý zahraju na vysněnýho Gretsche (!) a mastím tu ostošest powery ,Elvise presleyho a stále i Johnnyho Cashe , vydrnkávání z Layly už je docela sebejistý a - ano ,furt mě to neskutečně baví a vkládám do toho docela velký naděje...do naší kapely.)