Brno ,Olomouc ,Sára ,nebo snad hudba... (?)

17. října 2012 v 21:46 | Jay Jay |  Neuspokojivá realita
Sedím ve Vaňkovce v Brně ,stydlivě schovávám cáry boty pod baťoh a mám hodinu a půl čas. Abych nevypadal jako průměrnej úchyl ,tak jsem se rozhodl zase něco málo napsat do deníku.

Celá tahle směsice složitostí se v hlavě zrodila jako vždy...v podroušeném stavu umocněném docela slušnou touhou vidět Sáru ,poslouchat muziku a prostě nebýt přes víkend na bytě. Postupem času se tahle šílenost začala stávat reálnější a reálnější. S prachama to bylo taky ,jako vždy (mám na cestu ,a pade navíc).

V Budějovicích to začalo speciální týdenní dietou ,při které se nejí téměř nic a tato dieta byla propojena ještě s abstinencí. Jediná útrata tedy byla krába cigaret a dárek pro "oslavenkyni" ,což se už samo o sobě dá považovat za jistý druh zázraku.

Pátek
Všechno začínalo poklidně...v 6 ráno jsem byl při vědomí ,v 8 seděl ve vlaku a těšil se na 2.5hodinovou jízdu ,při které opadlo prvotní ranní nadšení. Nakonec jsem se ale dočkal i já a vylezl v Jihlavě ,kde následovalo menší intermezzo s klukama. V 1 hodinu jsem se však jal pokračování v cestě kamsi na druhý konec naší malebný republiky. Tou dobou jsem však ještě ani zdaleka neměl tušení ,co za lahůdky mě cestou čeká. A začít to mělo právě teď. Nástup do autobusu totiž připomínal hru tetris v reálném provedení. Pln "nadšení" jsem tedy nasadil kamenný výraz ,který byl mým společníkem následující 1.5 hodiny. 1.5 hodiny koukání "doblba" v nedýchatelném vzduchu ,absolutně zamlženém autobusu a jako korunku jsem dostal postaršího pána za záda ,který funěl jako medvěd v říji. Mě za krk (a zuby si taky mohl vyčistit). Celou cestu jsem proklínal cokoliv ,co mi jen přišlo na mysl a poměrně se vypiloval v bravůrném zvládání a kombinování vulgárních slov. Naštěstí tohle byl druh pohromy ,která pomine (ne však bez následků) a tak jsem měl to neskutečné štěstí stanout v Brně a dýchat vzduch ,který předemnou nežvejkalo dalších 20 lidí. Zbývalo vyrazit na místo srazu.

Samozřejmě jsem si myslel že je sraz někde absolutně jinde a tak jsem alespoň preventivně několikrát přešel tam a zpátky. K mému údivu však fungují i mobily s kreditem ,takže po telefonátu jsem se vydal správným směrem a po chvíli uviděl Sáru a Aničku. Zde byl opět čas pro městské intermezzo ,avšak v Brně o něco delší a zajímavější. V paměti mi zůstala absurdní čistá ,elegantní pekárna uprostřed čtvrti ,kde bych se bál i s bouchačkou a ochrankou (lepší než má prezident). Následovala mini procházka po Brně ,kdy jsem se snažil něják přijít na to ,jak to v Brně asi chodí. Divil jsem se ,že dva bloky od uhlazeného místa plného turistů je zase čtvrť kde se na sebe ječí z oken a je tam tma i v to nejjasnější odpoledne. Tohle všechno jsem ale mohl zanedlouho hodit za hlavu ,dorazili jsme do místní hospody. Příjemný prostředí ,akorát lidí a pivo za cenu ,jaká se dá očekávat.

Hmm ,volá mi Kuba "co ? Jo ,jas ,hned tam jsem." Zvedám se z lavičky ve Vaňkovce a jdu naproti klukům ,dopíšu to pozdějc...
Opět se k psaní deníku dostávám v Jihlavě u městského nádraží. Sedím venku ,v žaludku mi škrundá ,je mi zima a jsem šíleně vyčerpanej.

V hospodě proběhla jakási diskuze o maturitách ,vejškách ,plánech do budoucna ,stužkováku a především o tom ,že tam mají ve všech jídlech česnek. Mít peníze ,tak bych to jistě prohlásil za donebevolající. Netrvalo to moc dlouho ,ale když to tak vezmu ,tak to mám dneska v hlavě jako zatím nejlepší chvíli v Brně. Následoval přesun odkudsi-kamsi (v tomto duchu se ostatně nesly celé 4 dny a 3 noci) ,rozloučení s Aničkou ,přibrání Veroniky a tradá na autobus.

S časem to bylo tak dokonale "na háku" ,až se mi ježily vlasy na hlavě. Tím pádem jsme v autobuse k mé radosti opět stáli. Chvílema jsem si připadal jako jedinej živej tvor v celým vesmíru okolo kterýho je absolutní nic. Ale zasahovat do dámské konverzace mi přišlo ,jako kdybych si na hlavu rovnou uvázal smyčku. Po chvíli se ale otevřelo víno a začaly se uvolňovat místa. A já začal pociťovat ,jak se mi po těle rozlévá dobře známá otupělost ,myšlenky začaly bloudit okolo víceménně stupidních věcí ,ale ne na moc dlouho. Po chvíli totiž přišel pocit ,při kterým vyrážej krůpěje potu a močák má chuť vám bouchnout v břichu. Naštěstí nakonec proběhla řízená exploze na autobusáku v Olomouci...cíly cesty.

Hmm ,za deset minut mi jede vlak do Budějek ,jdu si tam stoupnout ,dopíšu to zas jindy.
O půl hodiny později píšu opět do deníku. Z písma je znát ,že koleje nejsou zrovna ideálně rovné.


Opět neznámé okolí a k tomu nějákej ten chlast v hlavě. Míříme na byt odložit si věci. Mě konečně napadá ,že bych mohl dat Sáře dárek co vozím v baťohu. Nemyslím si že by to bylo stylem ,jakým jsem si představoval. Na dost dlouhou dobu je to asi to poslední co mi v hlavě uvízlo. Následovala nevím v kolik hodin jakási cesta s chlápkem na jídlo a zpátky. A pak už hráli Pipes and Pints. Na nich jsem pogoval do doby ,než mi z boty nezbyly cáry látky a já nedostal parádní šlupku do nosu. Pak už jsem jen smutně stál a koukal a chtěl zpátky do poga. V těch chvílích jsem musel začít konečně kapku střízlivět a tak si pamatuju i "Sáru na parketu" - jedná se o zcela specifický jev ,kdy Sára v pokročilých hodinách plna elegance a energie tančí a já se snažím tam sebou nešvihnout o zem. Taky jsem zaregistroval dalšího chlápka do party. Bohužel už nevím odkud byl ani jak se jmenoval. Pamatuju si ale že byl docela dost zkérovanej. A dal mi cígo. Paráda.

O chvíli později se velí na ústup domů a tak se plahočíme (nebo možná jsem se plahočil jen já) směrem k bytu. Cestu zpátky do baru bych našel asi jen díky kouskům mý boty ,který jsem cestou ztrácel...

"Zdarec" "Čau ,co tu děláš ?" Potkávám kámoše ve vlaku ,přisedá a tak opět zavírám deník a jdem kecat.
Opět se k psaní dostávám až opět na bytě v budějkách. Ležím tu ,mám hlad ,jsem naštvanej ,tak jsem se odhodlal psát dál.

Po návratu domů jsou zde ještě pokusy hrát jakési společenské hry ,při které se hádají jména. (Potěšil mě Johnny Cash) K tomu tam kolovala polívka v rendlíku (byla boží) a pak se šlo spát.

Sobota
Ráno se probíráme díky budíkům vážně brzo ,což má za následek jediný...ukrutně se mi nechce se hejbat ,vstávat a vylejzat z tepla. Vlastně v tu chvíli bych v tý posteli nejradši prožil dalších 60 let a jenom spokojeně chcípl. Realita byla ale jinde a tak se postupně osazenstvo zkulturnilo ,upravilo v rámci možností a vyrazili jsme domů. (jo...kdybych jen tušil) Samozřejmě ,že autobus jsme stíhali opět na minutu přesně ,naštěstí to bylo ráno ,takže jsme si i sedli. Cestou jsem měl chuť na jídlo a pití. Do chvíle ,než nastoupily romské maminky a jaly se vyprávět historku "kterak jsem vykouřila péro mýmu starýmu". To jsem měl chuť dat si cyankáli s ledem. Dvojitý.

Cesta ale byla pryč docela rychle a my opět stáli v Brně. Došli jsme směrem k nádraží a rozloučili se s Verčou ,po chvíli jsem se rozloučil i se Sárou a šel čekat na kluky se kterejma jsme byli domluvený že se v Brně potkáme. Nakonec jsem čekal hodinu a půl (kterou jsem využil psaním do deníku - viz.úvod). I to se ale dá přežít a tak jsem byl pozván no hovno (na záchod za poplatek) ,dostal jsem sušenku ,koupili jsme pivo ,cigára a šli jsme si sednout na vyhlídku. Ukrutně na nás pražilo ,všichni tři jsme měli parádní kocovinku ,ale bylo nám celkem fajn. Nemám ponětí ,jak dlouho jsme mohli kecat ,ale rozhodli jsme se že půjdem. Potkali jsme ale jakýhosi Skinheada ,kterej měl potřebu se s náma bavit a nalejvat nás rumem...chvíli jsme postáli a pak se rozloučili. Doporovodil jsem kluky na tramvaj a šel směrem na busák. Samozřejmě ,že nic nemůže probíhat podle plánu ,takže jsem v davu zmerčil dříve velmi detailně známý obličej kámošky z Jihlavy. I ona si všimla a tak jsme chvíli kecali a nakonec z toho vzešel nápad na párty.
...nic jsem nenamítal (měl jsem) ,takže po chvíli byl večer ,já byl u Terky na bytě ,popíjeli jsme a chechtali se u vzpomínek na dětství. Pak jsme ještě chvíli seděli v hospodě s jejíma spolužačkama a...a já byl zase docela dost opilej. Naštěstí ne tak jak minulej večer ,takže jsem byl schopen k ní dojít důstojě (v rámci možností s ohledem na botu) a spokojeně usnout.

Neděle
Ráno jsem se opět s kocovinou probouzel do dalšího dne. Tentokrát však o dost později a parádně vyspalej. Sbalil jsem se ,rozloučil se a šel čekat na autobus. Sedl jsem si opět na vyhlídce ,kde jsme v sobotu seděli s klukama ,zapálil si poslední cigáro a čekal. Netrvalo to moc dlouho a mě obklopili bezdomovci. Jeden stojící předemnou na mě mířil vystřelovacím nožem a chraplavým hlasem se dožadoval peněz. Měl jsem co dělat ,abych si neudělal hnědej flek ,takže jsem mu dal stovku a ukázal že v peněžence vážně víc nemám. Naštěstí to stačilo a všichni se zdekovali. Děkoval jsem bohu ,že jsem tak línej a jednu dvoustovku jsem si nechal v kapse u bundy. I tak jsem ale opět mohl začít řešit problém s prachama ,i když ne tak akutní...do Jihlavy bych se dostal.
O chvíli pozdějc přijíždí policejní auto a jdou ke mě. Říkaj ,že to viděli na kamerách a ať jdu s něma sepsat zprávu o svědectví. Nakonec jsem na policejní stanici zkejsnul 5 hodin. Nehledě na to ,že problém s dopravou prostě nemůžou nijak vyřešit.
Šel jsem (už dost naštvanej na celý Brno) teda na autobusák s vědomím že holt asi budu chrnět na lavičce. Cestou jsem ale potkal Skinheada z minulého dne ,kterej mě pozval k němu poté co jsem mu vysvětlil jak jsem na tom. Měl malou garsonku v areálu firmy na látku ,místo ubrusu českou vlajku ,a hromadu naleštěných steelů. Pokecali jsme ,strašně jsme se odhulili a za poslechu Oi! Punku jsme šli spát.

Pondělí
Do tohohle dne jsem se probouzel pln očekávání že se konečně dostanu domů. (spíš než očekávání to už v hlavě znělo spíš jako zoufalé kňučení) A ono to vážně klaplo. Ještě jsem sice kapku zabloudil do špatných míst (šel jsem i kolem kavárny v tý špatný čtvrti a vzpomínal ,jak to všechno vlastně v pátek začínalo) ,ale brzo jsem se odsud opět vymotal. V zájmu vlastního zdraví.

Překonal jsem poslední překážku v podobě naštvaný ženský za okýnkem ,která se tvářila ,jakoby měl bouchnout svět ve chvíli kdy jsem se jí ptal na nejbližší autobus do Jihlavy a pak...pak jsem seděl v autobuse ,uvnitř mě probíhal ohňostroj a oslavy a v hlavě jsem měl jen velkou směsici pocitů. Od radosti přes očekávání dalšího průseru až po neskutečnou touhu vidět Jihlavu (nebo jídlo na talíři).
Po dvou neskutečných hodinách objíždění všech prdelí světa jsem se objevil v Jihlavě. Koupil si 4 rohlíky a colu za 5 korun a na vrcholu blaha to do sebe naházel u městskýho nádraží. Pak jsem chvíli psal do deníku a šel na vlak do Českých Budějovic.

...na byt jsem dorazil ve 20:41. Padnul do postele a měl jsem chuť brečet radostí.


Dneska už na to opět vzpomínám jako na jedno z šílených dobrodružství. Děkuju ,že mi bylo opět umožněno dostat se domů se všema končetinama a všema pěti v hlavě pohromadě.
I tak jsem si při psaní vzpomněl na docela dost hnusných maličkostí a až to budu za pár měsíců zpětně číst ,tak jen doufám že tyhle "maličkosti" už budou dávno utopený v omáčce něčeho veselejšího...


(v minulým článku jsem si zapsal jak jsem na tom s kytarou. V současný době už známe Jirku ,zkoušíme ostošest ,o vejkendu si poprvý zahraju na vysněnýho Gretsche (!) a mastím tu ostošest powery ,Elvise presleyho a stále i Johnnyho Cashe , vydrnkávání z Layly už je docela sebejistý a - ano ,furt mě to neskutečně baví a vkládám do toho docela velký naděje...do naší kapely.)
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama