Intermezzo !

21. října 2012 v 22:09 | Jay Jay |  Neuspokojivá realita
Je docela dost způsobů ,jak mít blog ,za kterej bych se styděl...psát o Haně Montaně ,o poníčcích ,o Stmívání ,nebo mít růžový pozadí. A nebo taky dělat blbosti ,jako psát i když nemáte absolutní tušení o čem.

Tuším ,že pár předešlých dnů jsem po návratu z "kulturní akce" měl hlavu plnou nápadů na psaní ,nepřeberné množství témat a taky tisíc a dvě touhy - od představy vychlazenýho půllitru coly až po ty perverznější.
Tak to je ,bylo a bude.
Pak je ještě jedna možnost - bejt prostě a jednoduše nasranej ,pokleslej a nemohoucí. Díky tomu seberete první papír ,kterej leží poblíž a začnete psát. Se zoufalou nadějí ,že něco změníte. Začnete to všechno postupně dostávat ven. Občas to v hlavě vypadá ,jako rozmluva sama se sebou ,jindy je to prostě jen stupidní sdělení světu ,říkáte si ,že si to třeba někdo přečte ,že to pochopí. Nevím co to má za význam ,ale je to jeden z těch mála důvodů ,proč občas něco přepisuju na internet. Není to tak děsnej pocit ,jako psát na papír a vědět ,že je to stejně absolutně k ničemu. Doma mám v podstatě celej svůj předchozí život pozavíranej v šuflících ,skříňkách a poslední dobou taky docela často v koši.
Když píšete o tom co se nedaří a nesnažíte se chodit okolo horký kaše ,ale píšete bohužel přesně to ,co jednoduše nechcete vidět ,tak vás popadne jen zlost. Pak si to přečtete znovu a vidíte černý na bílým svojí noční můru. A jediný čeho jsem já v tu chvíli schopen je ten papír prostě zlikvidovat.

Uleví se mi.
Najednou mám všechny pocity pryč ,nával zlosti taky a já už pak jen chvíli sedím a jsem jen obal bez náplně.
Opět schopen znovu vnímat další události ,pocity a podivný myšlenkový pochody. A dle intenzity dalších podělů a věcí ,který mě rozpalujou do běla ,nebo naopak ze mě dělají sentimentální trosku se opět plním. Jednoduchej kolotoč ,kterej mi ale po většinu času umožňuje žít poměrně spokojenej život ,aniž bych musel bejt emo ,vyšinutec nebo jinej druh polomagora.

Celej článek nademnou ale v současný době plní jedinej účel - krátí mi čas cestou do budějek. Mám čas rozebírat svůj život bez mizerný nálady a občas mi v hlavě něco docvakne ,dojde a nebo taky ne.

Z intenzity článků taky docela dobře poznám ,kdy mi věci klapou ,jak maj ,nebo se jen pachtím v louži. Celý prázky jsem neměl nějákou extra potřebu nic psát. A teď ,když musím řešit práci a vůbec celkově takovej prapodivnej zvrat v životě ,tak docela tápu. Je to jako chodit po temný místnosti ,kde je absolutní tma a postupně zjišťovat tvary ,plazit se při zdi ,učit se všechno jen podle svých smyslů a pocitů. Bez kapky sebejistoty.

K tomu mám samozřejmě zálibu ve sledování hudebního vkusu. Když si občas v noci prolízám tuhle stoku špatných chvilek ,ale občas i těch chvilek vítězných ,tak se mi na obličeji střídaj výrazy od ironických posměšků přes normální štastnej úsměv až po chvíle ,kdy mám silou zatnutou čelist a kamenej pohled do blba ,kterej zakrejvá šílenou bouři právě probíhající v mý hlavě. A občas narazím na článek s odkazem na nějákou hudbu. Z toho se mi vyvinula vlastnost ,že si písničky spojuju s určitýma okamžikama a pocitama v mým dosavadním životě. Je to jako vrátit se do tý doby ,chvilky a mít hlavu srovnanou ,jako v tý době. Bohužel většinou to není nic ,na co bych byl hrdej. Není to úplně tragický ,ale když si později uvědomíte ,kolik pro vás některý lidi v tý době znamenali a v teď už se s nema nebavím a na ulici probíhá tichá vzájemná ignorace ,tak vás to nad tím nutí se kapku zamyslet.

Nedávno jsem udělal tu chybu a našel konverzaci s N. To byla část mýho života ,která byla ve znamení zamilovanýho blázna. Neexistovalo nic okolo ,viděl jsem jen před sebe. No k věci...v konverzaci jsem našel úryvek ,na kterej jsem se pak jen pousmál. "...to máš jedno ,teď je to paráda ,po chvíli se ale určitě najdou zádrhele a nakonec se budem navzájem nesnášet. (jen doufám ,že do tý doby ještě zbejvá dost času)" Je to vlastně docela obecně známá věc ,ale člověk si vždycky v koutku duše drží naději "ne ,tentokrát to bude jiný" . A k tomu tam byly odkazy na muziku.

Franz Ferdinand - No You Girl

...nenašel jsem něják odvahu si to pustit. Tohle jsou vlastě věci ,který jsou pro mě a moje rozhovory s mou druhou polovičkou absolutní tabu.
Už nemám chuť se tu dál skoro topit v zoufalý snaze najít téma ,na který bych mohl něják nenásilně navázat a psát dál.
Jediný na co mám chuť je slyšet Matta Voodoo. Jeho akustickej blues-punk ,u kterýho chci jednoduše explodovat.
A doufám jen v to ,že se k němu nebude vázat nějáká další kardinální prohra ,abych si ho mohl pouštět dokud budu dejchat. Cejtím ale ,že se k něčemu takovýmu schyluje. Vlastně vím ,že letím do předem prohraný bitvy ,zatím v naleštěný zbroji a jediný co vidím je zase tunel. A postavu tam někde na konci.
Jsem děsně tvrdohlavej blbec. A nejhorší na tom je ,že sám sebe nedokážu ovládat rozumem.

Pozvednout vlajku ,řvát z plných plic ,běžet ,přeskakovat a to vše vejménu (prozatím si to nechám pro sebe)
 


Komentáře

1 ashootofstyle | Web | 21. října 2012 v 22:16 | Reagovat

Zdravím.
Rozbiehame s kamoškou nový blog. Potešila by nás tvoja návšteva.
http://ashootofstyle.blogspot.sk/
Ďakujeme :)

2 Jay | 21. října 2012 v 23:09 | Reagovat

Dopíči a že vám to nedojde zrovna u tohohle článku...stačilo by přečíst si první dvě věty. :D

Na tohle nehraju.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama