Zlomená hůl

19. října 2012 v 2:03 | Jay Jay |  Neuspokojivá realita
Vlastně mám pocit...mám pocit ,jako až moc často poslední dobobu mám.
V něčem se vzhlídnu ,do něčeho se zaberu a do někoho se zahledím.
A pak...když oprchá počáteční euforie ,tak jen koukám jak se zase sype domeček z karet nemilosrdně k zemi.
Pak tu jen ležím jako teď ,jsem naštvanej na všechno okolo a především sám na sebe.
Bouchal bych hlavou o zeď ,vracel bych čas ,házel si mašli...všechno ,jako o život.
A jen čekám kdy nade mnou někdo zlomí hůl.
Už jen to ,že skoro každej článek je v sekci "neuspokojivá realita" mě tu kope do očí ,jako bych právě dostával svůj životní úděl. V podobě ,jaká mě čeká.

Moje sny vlastně taky docela vyprchaly ,nebo se zdeformovaly do podoby něčeho šíleně prostýho.
(je to chyba ,nebo ne? Já bych řekl ,že je.)
Chtěl bych tak stupidní věci ,až vím ,že je budu mít.
Všechno bych měl vlastně naplánovaný ,nebejt ve hře lidskej faktor.
Jak jsem někdy spokojenej ,kým jsem ,tak to stejně souvisí s něčím šíleně povrchním.
A když vím že nejsem spokojenej ,tak slyším ty hlasy "ano ,tohle je ta chyba"
Nechcete je slyšet ,vlastně čím jste starší ,tím líp je umíte skrývat ,ale...
Vždycky i když by jste to nikdy nepřiznaly se ale dokáží dostat vám do hlavy.
Neutečou ,nezmizí. Vždycky vás budou v tý hlavě spolehlivě hlodat a užírat.
A když tomu pohledíte do očí, tak uvidíte jen sami sebe.
Svůj ksicht ,svoje oči a svou nenáviděnou půlku ,která ví co je správně.
A to je vlastně jediný co mě na tom štve...ve chvíli ,kdy vím co je špatně ,tak se mi tenhle obličej vysmívá..
...vysmívá a říká "já ti to říkal ,já měl pravdu".
Jenže kopněte sebe samýho.
Do rypáku vší silou ,vším odhodláním.
Povedlo se mi to jen párkrát a vždycky mi to nějákým způsobem změnilo život.
Zavedlo mě to na cesty ,který jsem neznal o kterých jsem ani netušil...



Tak půl hodiny jsem si četl těch pár řádků nad sebou.
Nevím jak ze mě může něco takovýho vylízt ve chvíli ,kdy jsem rád ,že ležím.
A neskutečně mě to provokuje v tom se vážně kopnout.
Vždycky jsem takovýhle věci psal jen do deníku ,kterej je na skutečným papíře.
O kterým vím ,že se to nedostane tam ,kam nemá.
...

Omlouvám se Sáře ,že jsem byl tak namol ,i když jsem si říkal že nebudu.
Omlouvám se Kokině ,že jsem neudělal ,co jsem měl ,i když jsem chtěl.
A koukám se sám na sebe v malým odrazu a říkám si...
že dost bylo těhle mladých hovadin.
Že se začnu "chovat" resp. budu žít jako o něco dospělejší jedinec.

Vždycky jsem si myslel ,že "dospět" znamená vzdát se dětských radostí a s tím související (ne)zodpovědností.
Ale teď se mi zdá ,že dospělost je prostě jen mezník ,v průběhu kterého přijdeme na to ,jak sám sebe ovládat.
Jak si užívat života ,aniž by se ráno člověk probouzel s kocovinou a hlavou se mu honily potupné okamžiky jeho života...

Budu-li mít další šanci ,pak jsem rozhodnut.
Rozhodnut ,že se budu chovat "dospěle" dle mé nové definice pro mou maličkost.

(a ještě jedna věc ,kterou potřebuji zdělit teď...ve 2 ráno. Nikdy jsem si nemyslel ,že deník (jak psanej na papír ,tak na net) by mi dokázal takhle usnadnit soužití se svým vlastním duchem ,mozkem ,nebo myšlenkama. Mám fajn pocit ,že mám něco ,nebo někoho komu můžu říkat sebevětší hovadiny a on je bez mrknutí oka dokáže pochopit bez sebemenších výčitek.)

Dobrou noc ,dobré ráno ,dobrý zbytek dne ,mějte se fajn vlastně kdykoliv ,kdy se odhodláte tenhle výlev blázna číst.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama