Neuspokojivá realita

Starý ,dobře vyjetý koleje

12. května 2013 v 0:18 | Jay Jay
Tak po několika měsících ,co poklidně probíhala ta proměna studenta na pracujícího občana je to vše u konce.
Stojím tady před celým světem ,jako já.
Nikdo mi tu nestojí za prdelí ,vstávám do práce ,žiju.
A především. Především mám příjem peněz a brzo i byt.

Do školy se vracet nehodlám. Chvíli mi to taky vrtalo hlavou.
Ale lidi ,co říkají ,že na škole je to lepší ,tak si to prostě nemůžou pamatovat.
Líbí se mi dělat v bandě fajn chlápků ,dělat věci co mě baví a vidět i tu hromadu práce.
Vidět kus práce o který se dá říct ,že mě těší.

Okolí je zase jako dřív.
Zkoušky ,kytara ,pár více a ménně důležitých lidí.
Jedna a ta samá chyba ,kterou mě asi baví opakovat furt dokola.
A kolem toho bublina hudby.
Barva hudební bubliny se za poledních pár tejdnů změnila hodně do černa.
Do Psychobilly.
Když jsem byl ještě puberťák a nechutně idealistickej prcek ,tak jsem ve chvílích nasrání poslouchal indierock...
Dneska mi z toho moc nezůstalo. Dvě ,možná tři písničky.
Teď jsem v těch chvílích začal poslouchat psycho.
Pořádně nedokážu popsat ,co je na tom tak děsně přitažlivý ,ale je to přesně ten styl ,kterej chci slyšet ,když padaj domy a ideály.
Ta ponurá atmosféra... vlastně vím ,proč je to tak super ,ale k tomu člověk musí zase znát podstatu psychobilly ,jako takovýho.

Výsledkem je úsměv na tváři ,cigareta v ruce a o něco lepší pocit.

Ve velice blízký době jsou v plánu zase obrázky.
Takový ty pod kůži ,který se sundavaj dolu nožem.
Prej je to hustý ,nějaký mít.

Po půl roce mám konečně zase dva nápady ,kterýma si jsem jistej a vím ,že se mi líbí.
Lotrinskej kříž ,kterej má spojitost s Pierem Clostermannem a černej čtyřlístek na jedno specifický místo.
Uvidíme ,jak to všechno bude klapat.

Co mě po večerech tady doma neskutečně štvalo byla nemožnost hrát na kytaru.
Dneska to vím třikrát tak dobře.

-------------

Otce baví mi vypínat internet i tři dny před mým odstěhováním-se.
Nemám na to sílu ,jdu na cigáro.




Horror pokračuje...

5. února 2013 v 23:07 | Jay Jay
Právě prožívám to ,čeho jsem se dlouho děsil.
Shánění práce ,bytu ,zařizování vlastního života. A že není v sázce málo...jde o dalších x let prožítých někde s někým v průběhu jakési práce.

Všeho je nad hlavu ,ale jako vždy a snad i navždy se nacházejí místa na šílený večírky. Plný rytmů z dávno zapomenutých dob. Po chvíli vidíte jen rozmazaný tváře okolo ,slyšíte hudbu a snažíte se komunikovat co nejsrozumitelněji. Následně se táhnete/jste taženi domů ,kde padnete do postele.

A rána jsou zase jinej svět. Buď úpíte s bolestí hlavy a zápasíte s kocovinou co nejjemnějším způsobem ,nebo se ráno podivujete a přemýšlíte nad ženskou mentalitou. Dokud spí ,nebo prostě leží ,tak se tulí a vrní a je jim dobře. Jakmile však zajdou za roh a vrátí se ze sprchy ,tak to jsou opět ta stvoření. Upravené ,vyzývavé ,ale chladné jako led. Led ze kterého čiší kapka arogance. Proměna osobnosti během pěti minut.
Vždy a všude.

Cítím jen hromadu problémů ,tíživej pocit ,kterej spadne možná tak za rok (?). Možná se tomu dá říct i deprese ,nebo něco na ten způsob. Kdy je člověk příjemnej ,jak trn v... myšlenkama věčně jinde a neschopnej se chvíli vypnout. Vypnout se a užívat si. BezSTAROSTNĚ. A furt to hlodá a furt to hlodá...

Jsou prostě chvíle ,kdy to tu nesnáším. Tečka.

God's gonna cut you down

4. listopadu 2012 v 22:38 | Jay Jay
K tomu ,abych přežil podzim a svou fantazii je třeba si každej den nacpat hlavu nejnemožnějšíma hovadinama.
Nemít ani chvíli na přemejšlení.
A přes den to funguje...do chvíle ,než se objeví večer a čas během kterýho tu sedím na zadku.
Kytara ať hraju jak chci vydává jen výsměšný a pohřební tóny.

Teď s tím nic neudělám.
Na to funguje čas.

Jsem doma na 9 dní.
Což mi dává čas i na něco jinýho ,než dva večírky s klukama a dvě odpoledne s kytarou.
Dneska jsem po vzorném shrabání listů na zahradě měl záchvěv týhle nálady.
Zkusil jsem napsat Kláře. Naposled jsem se s ní viděl právě v "tom" Brně.

Měla plný sklo a já byl vlastně docela rád.
Po špeku se dokážu bavit resp. aspoň tu hubu otevřu ,protože ze mě sleze strach z lidí.
Strávili jsme dvě hodiny krmením kačen a házením žabek.
Pak jsme se šli ohřát dom.
Vzbudila nás až SMS od mýho taťky ,že jsou všichni u babičky ,ať taky dojdu.
"Super dohajzlu ,takže teďka pudu půl hodinky za babičkou ,abych tam mohl dvě hodiny sedět na gauči a tvářil se ,jako Milius"
Nakonec jsem se na to vybodl a vyrazil o hodinku pozdějc; dlouho mi nic tak nezlepšilo náladu.

Hlavou mi občas vrtá ,jak jsme se mohli skámošit s Klárou.
Já byl na základce outsider a po škole jsem se mohl těšit na rvačku v rámci šikany.
Ona byla prostě "dáma". Uměla a umí toho využít.
Já se postupem času nebavil vůbec s nikým a žil jen judem s představou ,že to jednou někomu pořádně nandám.
Ona byla třídní oblíbenkyně a dost kluků po ní šílelo.

Byla v tom jen jedna párty poměrně nedávno.
Oba jsme zjistili ,že jsme nekomunikativní ,nemáme rádi cizí lidi a jsme děsně vožralý.
A z toho vznikla tahle prapodivná transformace "kamarádství".


To že tady teď sedím je výsledek mý bezhlavosti a logických okolností ,který občas prostě nechci vidět.
Ano i takhle jednoduchou věcí se dokážu zlikvidovat.







Takhle zvečera jsem měl zase postupně nutkání napsat dost lidem.
A zaskočilo mě bílý okýnko do kterýho jsem zaboha nevymyslel ,co napsat.
Tak jsem se na to vysral.

Intermezzo !

21. října 2012 v 22:09 | Jay Jay
Je docela dost způsobů ,jak mít blog ,za kterej bych se styděl...psát o Haně Montaně ,o poníčcích ,o Stmívání ,nebo mít růžový pozadí. A nebo taky dělat blbosti ,jako psát i když nemáte absolutní tušení o čem.

Tuším ,že pár předešlých dnů jsem po návratu z "kulturní akce" měl hlavu plnou nápadů na psaní ,nepřeberné množství témat a taky tisíc a dvě touhy - od představy vychlazenýho půllitru coly až po ty perverznější.
Tak to je ,bylo a bude.
Pak je ještě jedna možnost - bejt prostě a jednoduše nasranej ,pokleslej a nemohoucí. Díky tomu seberete první papír ,kterej leží poblíž a začnete psát. Se zoufalou nadějí ,že něco změníte. Začnete to všechno postupně dostávat ven. Občas to v hlavě vypadá ,jako rozmluva sama se sebou ,jindy je to prostě jen stupidní sdělení světu ,říkáte si ,že si to třeba někdo přečte ,že to pochopí. Nevím co to má za význam ,ale je to jeden z těch mála důvodů ,proč občas něco přepisuju na internet. Není to tak děsnej pocit ,jako psát na papír a vědět ,že je to stejně absolutně k ničemu. Doma mám v podstatě celej svůj předchozí život pozavíranej v šuflících ,skříňkách a poslední dobou taky docela často v koši.
Když píšete o tom co se nedaří a nesnažíte se chodit okolo horký kaše ,ale píšete bohužel přesně to ,co jednoduše nechcete vidět ,tak vás popadne jen zlost. Pak si to přečtete znovu a vidíte černý na bílým svojí noční můru. A jediný čeho jsem já v tu chvíli schopen je ten papír prostě zlikvidovat.

Uleví se mi.
Najednou mám všechny pocity pryč ,nával zlosti taky a já už pak jen chvíli sedím a jsem jen obal bez náplně.
Opět schopen znovu vnímat další události ,pocity a podivný myšlenkový pochody. A dle intenzity dalších podělů a věcí ,který mě rozpalujou do běla ,nebo naopak ze mě dělají sentimentální trosku se opět plním. Jednoduchej kolotoč ,kterej mi ale po většinu času umožňuje žít poměrně spokojenej život ,aniž bych musel bejt emo ,vyšinutec nebo jinej druh polomagora.

Celej článek nademnou ale v současný době plní jedinej účel - krátí mi čas cestou do budějek. Mám čas rozebírat svůj život bez mizerný nálady a občas mi v hlavě něco docvakne ,dojde a nebo taky ne.

Z intenzity článků taky docela dobře poznám ,kdy mi věci klapou ,jak maj ,nebo se jen pachtím v louži. Celý prázky jsem neměl nějákou extra potřebu nic psát. A teď ,když musím řešit práci a vůbec celkově takovej prapodivnej zvrat v životě ,tak docela tápu. Je to jako chodit po temný místnosti ,kde je absolutní tma a postupně zjišťovat tvary ,plazit se při zdi ,učit se všechno jen podle svých smyslů a pocitů. Bez kapky sebejistoty.

K tomu mám samozřejmě zálibu ve sledování hudebního vkusu. Když si občas v noci prolízám tuhle stoku špatných chvilek ,ale občas i těch chvilek vítězných ,tak se mi na obličeji střídaj výrazy od ironických posměšků přes normální štastnej úsměv až po chvíle ,kdy mám silou zatnutou čelist a kamenej pohled do blba ,kterej zakrejvá šílenou bouři právě probíhající v mý hlavě. A občas narazím na článek s odkazem na nějákou hudbu. Z toho se mi vyvinula vlastnost ,že si písničky spojuju s určitýma okamžikama a pocitama v mým dosavadním životě. Je to jako vrátit se do tý doby ,chvilky a mít hlavu srovnanou ,jako v tý době. Bohužel většinou to není nic ,na co bych byl hrdej. Není to úplně tragický ,ale když si později uvědomíte ,kolik pro vás některý lidi v tý době znamenali a v teď už se s nema nebavím a na ulici probíhá tichá vzájemná ignorace ,tak vás to nad tím nutí se kapku zamyslet.

Nedávno jsem udělal tu chybu a našel konverzaci s N. To byla část mýho života ,která byla ve znamení zamilovanýho blázna. Neexistovalo nic okolo ,viděl jsem jen před sebe. No k věci...v konverzaci jsem našel úryvek ,na kterej jsem se pak jen pousmál. "...to máš jedno ,teď je to paráda ,po chvíli se ale určitě najdou zádrhele a nakonec se budem navzájem nesnášet. (jen doufám ,že do tý doby ještě zbejvá dost času)" Je to vlastně docela obecně známá věc ,ale člověk si vždycky v koutku duše drží naději "ne ,tentokrát to bude jiný" . A k tomu tam byly odkazy na muziku.

Franz Ferdinand - No You Girl

...nenašel jsem něják odvahu si to pustit. Tohle jsou vlastě věci ,který jsou pro mě a moje rozhovory s mou druhou polovičkou absolutní tabu.
Už nemám chuť se tu dál skoro topit v zoufalý snaze najít téma ,na který bych mohl něják nenásilně navázat a psát dál.
Jediný na co mám chuť je slyšet Matta Voodoo. Jeho akustickej blues-punk ,u kterýho chci jednoduše explodovat.
A doufám jen v to ,že se k němu nebude vázat nějáká další kardinální prohra ,abych si ho mohl pouštět dokud budu dejchat. Cejtím ale ,že se k něčemu takovýmu schyluje. Vlastně vím ,že letím do předem prohraný bitvy ,zatím v naleštěný zbroji a jediný co vidím je zase tunel. A postavu tam někde na konci.
Jsem děsně tvrdohlavej blbec. A nejhorší na tom je ,že sám sebe nedokážu ovládat rozumem.

Pozvednout vlajku ,řvát z plných plic ,běžet ,přeskakovat a to vše vejménu (prozatím si to nechám pro sebe)

Zlomená hůl

19. října 2012 v 2:03 | Jay Jay
Vlastně mám pocit...mám pocit ,jako až moc často poslední dobobu mám.
V něčem se vzhlídnu ,do něčeho se zaberu a do někoho se zahledím.
A pak...když oprchá počáteční euforie ,tak jen koukám jak se zase sype domeček z karet nemilosrdně k zemi.
Pak tu jen ležím jako teď ,jsem naštvanej na všechno okolo a především sám na sebe.
Bouchal bych hlavou o zeď ,vracel bych čas ,házel si mašli...všechno ,jako o život.
A jen čekám kdy nade mnou někdo zlomí hůl.
Už jen to ,že skoro každej článek je v sekci "neuspokojivá realita" mě tu kope do očí ,jako bych právě dostával svůj životní úděl. V podobě ,jaká mě čeká.

Moje sny vlastně taky docela vyprchaly ,nebo se zdeformovaly do podoby něčeho šíleně prostýho.
(je to chyba ,nebo ne? Já bych řekl ,že je.)
Chtěl bych tak stupidní věci ,až vím ,že je budu mít.
Všechno bych měl vlastně naplánovaný ,nebejt ve hře lidskej faktor.
Jak jsem někdy spokojenej ,kým jsem ,tak to stejně souvisí s něčím šíleně povrchním.
A když vím že nejsem spokojenej ,tak slyším ty hlasy "ano ,tohle je ta chyba"
Nechcete je slyšet ,vlastně čím jste starší ,tím líp je umíte skrývat ,ale...
Vždycky i když by jste to nikdy nepřiznaly se ale dokáží dostat vám do hlavy.
Neutečou ,nezmizí. Vždycky vás budou v tý hlavě spolehlivě hlodat a užírat.
A když tomu pohledíte do očí, tak uvidíte jen sami sebe.
Svůj ksicht ,svoje oči a svou nenáviděnou půlku ,která ví co je správně.
A to je vlastně jediný co mě na tom štve...ve chvíli ,kdy vím co je špatně ,tak se mi tenhle obličej vysmívá..
...vysmívá a říká "já ti to říkal ,já měl pravdu".
Jenže kopněte sebe samýho.
Do rypáku vší silou ,vším odhodláním.
Povedlo se mi to jen párkrát a vždycky mi to nějákým způsobem změnilo život.
Zavedlo mě to na cesty ,který jsem neznal o kterých jsem ani netušil...



Tak půl hodiny jsem si četl těch pár řádků nad sebou.
Nevím jak ze mě může něco takovýho vylízt ve chvíli ,kdy jsem rád ,že ležím.
A neskutečně mě to provokuje v tom se vážně kopnout.
Vždycky jsem takovýhle věci psal jen do deníku ,kterej je na skutečným papíře.
O kterým vím ,že se to nedostane tam ,kam nemá.
...

Omlouvám se Sáře ,že jsem byl tak namol ,i když jsem si říkal že nebudu.
Omlouvám se Kokině ,že jsem neudělal ,co jsem měl ,i když jsem chtěl.
A koukám se sám na sebe v malým odrazu a říkám si...
že dost bylo těhle mladých hovadin.
Že se začnu "chovat" resp. budu žít jako o něco dospělejší jedinec.

Vždycky jsem si myslel ,že "dospět" znamená vzdát se dětských radostí a s tím související (ne)zodpovědností.
Ale teď se mi zdá ,že dospělost je prostě jen mezník ,v průběhu kterého přijdeme na to ,jak sám sebe ovládat.
Jak si užívat života ,aniž by se ráno člověk probouzel s kocovinou a hlavou se mu honily potupné okamžiky jeho života...

Budu-li mít další šanci ,pak jsem rozhodnut.
Rozhodnut ,že se budu chovat "dospěle" dle mé nové definice pro mou maličkost.

(a ještě jedna věc ,kterou potřebuji zdělit teď...ve 2 ráno. Nikdy jsem si nemyslel ,že deník (jak psanej na papír ,tak na net) by mi dokázal takhle usnadnit soužití se svým vlastním duchem ,mozkem ,nebo myšlenkama. Mám fajn pocit ,že mám něco ,nebo někoho komu můžu říkat sebevětší hovadiny a on je bez mrknutí oka dokáže pochopit bez sebemenších výčitek.)

Dobrou noc ,dobré ráno ,dobrý zbytek dne ,mějte se fajn vlastně kdykoliv ,kdy se odhodláte tenhle výlev blázna číst.

Brno ,Olomouc ,Sára ,nebo snad hudba... (?)

17. října 2012 v 21:46 | Jay Jay
Sedím ve Vaňkovce v Brně ,stydlivě schovávám cáry boty pod baťoh a mám hodinu a půl čas. Abych nevypadal jako průměrnej úchyl ,tak jsem se rozhodl zase něco málo napsat do deníku.

Celá tahle směsice složitostí se v hlavě zrodila jako vždy...v podroušeném stavu umocněném docela slušnou touhou vidět Sáru ,poslouchat muziku a prostě nebýt přes víkend na bytě. Postupem času se tahle šílenost začala stávat reálnější a reálnější. S prachama to bylo taky ,jako vždy (mám na cestu ,a pade navíc).

V Budějovicích to začalo speciální týdenní dietou ,při které se nejí téměř nic a tato dieta byla propojena ještě s abstinencí. Jediná útrata tedy byla krába cigaret a dárek pro "oslavenkyni" ,což se už samo o sobě dá považovat za jistý druh zázraku.

Pátek
Všechno začínalo poklidně...v 6 ráno jsem byl při vědomí ,v 8 seděl ve vlaku a těšil se na 2.5hodinovou jízdu ,při které opadlo prvotní ranní nadšení. Nakonec jsem se ale dočkal i já a vylezl v Jihlavě ,kde následovalo menší intermezzo s klukama. V 1 hodinu jsem se však jal pokračování v cestě kamsi na druhý konec naší malebný republiky. Tou dobou jsem však ještě ani zdaleka neměl tušení ,co za lahůdky mě cestou čeká. A začít to mělo právě teď. Nástup do autobusu totiž připomínal hru tetris v reálném provedení. Pln "nadšení" jsem tedy nasadil kamenný výraz ,který byl mým společníkem následující 1.5 hodiny. 1.5 hodiny koukání "doblba" v nedýchatelném vzduchu ,absolutně zamlženém autobusu a jako korunku jsem dostal postaršího pána za záda ,který funěl jako medvěd v říji. Mě za krk (a zuby si taky mohl vyčistit). Celou cestu jsem proklínal cokoliv ,co mi jen přišlo na mysl a poměrně se vypiloval v bravůrném zvládání a kombinování vulgárních slov. Naštěstí tohle byl druh pohromy ,která pomine (ne však bez následků) a tak jsem měl to neskutečné štěstí stanout v Brně a dýchat vzduch ,který předemnou nežvejkalo dalších 20 lidí. Zbývalo vyrazit na místo srazu.

Samozřejmě jsem si myslel že je sraz někde absolutně jinde a tak jsem alespoň preventivně několikrát přešel tam a zpátky. K mému údivu však fungují i mobily s kreditem ,takže po telefonátu jsem se vydal správným směrem a po chvíli uviděl Sáru a Aničku. Zde byl opět čas pro městské intermezzo ,avšak v Brně o něco delší a zajímavější. V paměti mi zůstala absurdní čistá ,elegantní pekárna uprostřed čtvrti ,kde bych se bál i s bouchačkou a ochrankou (lepší než má prezident). Následovala mini procházka po Brně ,kdy jsem se snažil něják přijít na to ,jak to v Brně asi chodí. Divil jsem se ,že dva bloky od uhlazeného místa plného turistů je zase čtvrť kde se na sebe ječí z oken a je tam tma i v to nejjasnější odpoledne. Tohle všechno jsem ale mohl zanedlouho hodit za hlavu ,dorazili jsme do místní hospody. Příjemný prostředí ,akorát lidí a pivo za cenu ,jaká se dá očekávat.

Hmm ,volá mi Kuba "co ? Jo ,jas ,hned tam jsem." Zvedám se z lavičky ve Vaňkovce a jdu naproti klukům ,dopíšu to pozdějc...
Opět se k psaní deníku dostávám v Jihlavě u městského nádraží. Sedím venku ,v žaludku mi škrundá ,je mi zima a jsem šíleně vyčerpanej.

V hospodě proběhla jakási diskuze o maturitách ,vejškách ,plánech do budoucna ,stužkováku a především o tom ,že tam mají ve všech jídlech česnek. Mít peníze ,tak bych to jistě prohlásil za donebevolající. Netrvalo to moc dlouho ,ale když to tak vezmu ,tak to mám dneska v hlavě jako zatím nejlepší chvíli v Brně. Následoval přesun odkudsi-kamsi (v tomto duchu se ostatně nesly celé 4 dny a 3 noci) ,rozloučení s Aničkou ,přibrání Veroniky a tradá na autobus.

S časem to bylo tak dokonale "na háku" ,až se mi ježily vlasy na hlavě. Tím pádem jsme v autobuse k mé radosti opět stáli. Chvílema jsem si připadal jako jedinej živej tvor v celým vesmíru okolo kterýho je absolutní nic. Ale zasahovat do dámské konverzace mi přišlo ,jako kdybych si na hlavu rovnou uvázal smyčku. Po chvíli se ale otevřelo víno a začaly se uvolňovat místa. A já začal pociťovat ,jak se mi po těle rozlévá dobře známá otupělost ,myšlenky začaly bloudit okolo víceménně stupidních věcí ,ale ne na moc dlouho. Po chvíli totiž přišel pocit ,při kterým vyrážej krůpěje potu a močák má chuť vám bouchnout v břichu. Naštěstí nakonec proběhla řízená exploze na autobusáku v Olomouci...cíly cesty.

Hmm ,za deset minut mi jede vlak do Budějek ,jdu si tam stoupnout ,dopíšu to zas jindy.
O půl hodiny později píšu opět do deníku. Z písma je znát ,že koleje nejsou zrovna ideálně rovné.


Opět neznámé okolí a k tomu nějákej ten chlast v hlavě. Míříme na byt odložit si věci. Mě konečně napadá ,že bych mohl dat Sáře dárek co vozím v baťohu. Nemyslím si že by to bylo stylem ,jakým jsem si představoval. Na dost dlouhou dobu je to asi to poslední co mi v hlavě uvízlo. Následovala nevím v kolik hodin jakási cesta s chlápkem na jídlo a zpátky. A pak už hráli Pipes and Pints. Na nich jsem pogoval do doby ,než mi z boty nezbyly cáry látky a já nedostal parádní šlupku do nosu. Pak už jsem jen smutně stál a koukal a chtěl zpátky do poga. V těch chvílích jsem musel začít konečně kapku střízlivět a tak si pamatuju i "Sáru na parketu" - jedná se o zcela specifický jev ,kdy Sára v pokročilých hodinách plna elegance a energie tančí a já se snažím tam sebou nešvihnout o zem. Taky jsem zaregistroval dalšího chlápka do party. Bohužel už nevím odkud byl ani jak se jmenoval. Pamatuju si ale že byl docela dost zkérovanej. A dal mi cígo. Paráda.

O chvíli později se velí na ústup domů a tak se plahočíme (nebo možná jsem se plahočil jen já) směrem k bytu. Cestu zpátky do baru bych našel asi jen díky kouskům mý boty ,který jsem cestou ztrácel...

"Zdarec" "Čau ,co tu děláš ?" Potkávám kámoše ve vlaku ,přisedá a tak opět zavírám deník a jdem kecat.
Opět se k psaní dostávám až opět na bytě v budějkách. Ležím tu ,mám hlad ,jsem naštvanej ,tak jsem se odhodlal psát dál.

Po návratu domů jsou zde ještě pokusy hrát jakési společenské hry ,při které se hádají jména. (Potěšil mě Johnny Cash) K tomu tam kolovala polívka v rendlíku (byla boží) a pak se šlo spát.

Sobota
Ráno se probíráme díky budíkům vážně brzo ,což má za následek jediný...ukrutně se mi nechce se hejbat ,vstávat a vylejzat z tepla. Vlastně v tu chvíli bych v tý posteli nejradši prožil dalších 60 let a jenom spokojeně chcípl. Realita byla ale jinde a tak se postupně osazenstvo zkulturnilo ,upravilo v rámci možností a vyrazili jsme domů. (jo...kdybych jen tušil) Samozřejmě ,že autobus jsme stíhali opět na minutu přesně ,naštěstí to bylo ráno ,takže jsme si i sedli. Cestou jsem měl chuť na jídlo a pití. Do chvíle ,než nastoupily romské maminky a jaly se vyprávět historku "kterak jsem vykouřila péro mýmu starýmu". To jsem měl chuť dat si cyankáli s ledem. Dvojitý.

Cesta ale byla pryč docela rychle a my opět stáli v Brně. Došli jsme směrem k nádraží a rozloučili se s Verčou ,po chvíli jsem se rozloučil i se Sárou a šel čekat na kluky se kterejma jsme byli domluvený že se v Brně potkáme. Nakonec jsem čekal hodinu a půl (kterou jsem využil psaním do deníku - viz.úvod). I to se ale dá přežít a tak jsem byl pozván no hovno (na záchod za poplatek) ,dostal jsem sušenku ,koupili jsme pivo ,cigára a šli jsme si sednout na vyhlídku. Ukrutně na nás pražilo ,všichni tři jsme měli parádní kocovinku ,ale bylo nám celkem fajn. Nemám ponětí ,jak dlouho jsme mohli kecat ,ale rozhodli jsme se že půjdem. Potkali jsme ale jakýhosi Skinheada ,kterej měl potřebu se s náma bavit a nalejvat nás rumem...chvíli jsme postáli a pak se rozloučili. Doporovodil jsem kluky na tramvaj a šel směrem na busák. Samozřejmě ,že nic nemůže probíhat podle plánu ,takže jsem v davu zmerčil dříve velmi detailně známý obličej kámošky z Jihlavy. I ona si všimla a tak jsme chvíli kecali a nakonec z toho vzešel nápad na párty.
...nic jsem nenamítal (měl jsem) ,takže po chvíli byl večer ,já byl u Terky na bytě ,popíjeli jsme a chechtali se u vzpomínek na dětství. Pak jsme ještě chvíli seděli v hospodě s jejíma spolužačkama a...a já byl zase docela dost opilej. Naštěstí ne tak jak minulej večer ,takže jsem byl schopen k ní dojít důstojě (v rámci možností s ohledem na botu) a spokojeně usnout.

Neděle
Ráno jsem se opět s kocovinou probouzel do dalšího dne. Tentokrát však o dost později a parádně vyspalej. Sbalil jsem se ,rozloučil se a šel čekat na autobus. Sedl jsem si opět na vyhlídce ,kde jsme v sobotu seděli s klukama ,zapálil si poslední cigáro a čekal. Netrvalo to moc dlouho a mě obklopili bezdomovci. Jeden stojící předemnou na mě mířil vystřelovacím nožem a chraplavým hlasem se dožadoval peněz. Měl jsem co dělat ,abych si neudělal hnědej flek ,takže jsem mu dal stovku a ukázal že v peněžence vážně víc nemám. Naštěstí to stačilo a všichni se zdekovali. Děkoval jsem bohu ,že jsem tak línej a jednu dvoustovku jsem si nechal v kapse u bundy. I tak jsem ale opět mohl začít řešit problém s prachama ,i když ne tak akutní...do Jihlavy bych se dostal.
O chvíli pozdějc přijíždí policejní auto a jdou ke mě. Říkaj ,že to viděli na kamerách a ať jdu s něma sepsat zprávu o svědectví. Nakonec jsem na policejní stanici zkejsnul 5 hodin. Nehledě na to ,že problém s dopravou prostě nemůžou nijak vyřešit.
Šel jsem (už dost naštvanej na celý Brno) teda na autobusák s vědomím že holt asi budu chrnět na lavičce. Cestou jsem ale potkal Skinheada z minulého dne ,kterej mě pozval k němu poté co jsem mu vysvětlil jak jsem na tom. Měl malou garsonku v areálu firmy na látku ,místo ubrusu českou vlajku ,a hromadu naleštěných steelů. Pokecali jsme ,strašně jsme se odhulili a za poslechu Oi! Punku jsme šli spát.

Pondělí
Do tohohle dne jsem se probouzel pln očekávání že se konečně dostanu domů. (spíš než očekávání to už v hlavě znělo spíš jako zoufalé kňučení) A ono to vážně klaplo. Ještě jsem sice kapku zabloudil do špatných míst (šel jsem i kolem kavárny v tý špatný čtvrti a vzpomínal ,jak to všechno vlastně v pátek začínalo) ,ale brzo jsem se odsud opět vymotal. V zájmu vlastního zdraví.

Překonal jsem poslední překážku v podobě naštvaný ženský za okýnkem ,která se tvářila ,jakoby měl bouchnout svět ve chvíli kdy jsem se jí ptal na nejbližší autobus do Jihlavy a pak...pak jsem seděl v autobuse ,uvnitř mě probíhal ohňostroj a oslavy a v hlavě jsem měl jen velkou směsici pocitů. Od radosti přes očekávání dalšího průseru až po neskutečnou touhu vidět Jihlavu (nebo jídlo na talíři).
Po dvou neskutečných hodinách objíždění všech prdelí světa jsem se objevil v Jihlavě. Koupil si 4 rohlíky a colu za 5 korun a na vrcholu blaha to do sebe naházel u městskýho nádraží. Pak jsem chvíli psal do deníku a šel na vlak do Českých Budějovic.

...na byt jsem dorazil ve 20:41. Padnul do postele a měl jsem chuť brečet radostí.


Dneska už na to opět vzpomínám jako na jedno z šílených dobrodružství. Děkuju ,že mi bylo opět umožněno dostat se domů se všema končetinama a všema pěti v hlavě pohromadě.
I tak jsem si při psaní vzpomněl na docela dost hnusných maličkostí a až to budu za pár měsíců zpětně číst ,tak jen doufám že tyhle "maličkosti" už budou dávno utopený v omáčce něčeho veselejšího...


(v minulým článku jsem si zapsal jak jsem na tom s kytarou. V současný době už známe Jirku ,zkoušíme ostošest ,o vejkendu si poprvý zahraju na vysněnýho Gretsche (!) a mastím tu ostošest powery ,Elvise presleyho a stále i Johnnyho Cashe , vydrnkávání z Layly už je docela sebejistý a - ano ,furt mě to neskutečně baví a vkládám do toho docela velký naděje...do naší kapely.)

Odkapala Lajka

30. srpna 2012 v 23:02 | Jay Jay
Tak...je čtvrteční večer jakýhosi dne ,jakýhosi měsíce ,roku 2012.

Samozřejmě ,že ani jeden z těch blábolů ,co se mi honili po (prázdné ,inteligenci-vzdorné) hlavě nevyšel.
Jsem línej ,ostejchavej a dost tvrdohlavej. Takže jsem si protlačil svou ,abych vzápětí zjistil ,že to nejde tak snadno ,nebo to nejde vůbec a mohl se zase vrátit k původnímu plánu ,mezi řady jiných kráčejících lidí.

Ať už maj ty lidi jakýkoliv výmluvy ,proč jdou s proudem ,tak odečtu-li dvě kérky a styling alá Rock´n´Roll tak jsem to samý.
Sám si to vymlouvám ,snažím se dokonce dělat činnosti ,který by mě od řadovosti dostaly co nejdál ,...

Ale už dávno nejsem ten prcek ,co se zápalem psal blog ,četl knížky jako o život ,rozebíral myšlenky ,nebo cosi na ten způsob. A o pár let později se přistihl ,že je vlastně jen dost slušně maskovanej pozér.
Nebo spíš jsem to věděl celou tu dobu ,ale bylo mi to příjemný. Semtam se objevil problém se světem "dospívajícího" a světem "rádoby-inteligenta" ,ale nikdy to nebylo nic natolik závažnýho ,aby mě to odradilo.

Jako stopka totiž zafungoval až pohled do zrdcadla.
Možná v tom mělo prsty i pár dalších životních karambolů (...)

A tak si teď žiju jako osvobozenec v jiným světe plným možností bez potřeby obhajovat je sám před sebou.
Zjednodušeně - chci-li se opít jako prase ,udělám to.
A nemusím hledat způsob ,jak to udělat tak ,aby mi zůstala maska inteligenta.

Žádnej inteligent nejsem ,ani nebudu.
Jsem průměrnej blbec se svýmy problémy ,zájmy a hlavně se svými sny.
Zajímám se o dění okolo ,vzdělávám se ,ale rozhodně mě nezajímá hledání optimální skladby jídla ,nebo současní malíři.


A mimochodem - těším se celej tenhle článek ,až to vyřknu.
Stále se učím na kytaru. Postupně jako samouk jsem se dostal přes základní akordy ,naučil se kytaristovo nutné teoretické minimum o tóninách ,orientaci na hmatníku ,pentatonikách ,... a pokračuju přes barré a powery dál do hlubin těch božích zvuků.

Má to úžasný kouzlo si jen tak uvolněně zahrát pár oblíbených písniček.
(některý dny bych tu kytaru ale nejraději hodil z okna)

Sbohem ,jsem zvědavej ,za jak dlouho sem zase něco napíšu a jak daleko budu s kytarou tou dobou. (vážně)



A tak ztroskotal poslední kovboj..

27. dubna 2012 v 23:54 | Jay Jay
Ouvejs.
Tak se nejspíš sinner skácel ,jako domeček z karet a mě čeká velice "záživná kalba plná neznámých a pohodových lidí" v Jihlavě. Kdo by se na to ještě těšil ? Sedět do dvou na óčku s partou zhulek ,hoperů a dvěma kámošema.

Dobře..zas tak hrozný to není. Vlastně je to obvykle docela fajn. Jenže !
Jenže se to nikdy nemůže vyrovnat vejkendu na Sinneru. Ani po kotníky se to nepřiplazí.
Nehledě na ty dva rozdílný tábory lidí.

To je asi všechno k největšímu problému ,kterej mě momentálně trápí.
(aaaargh !)
Furt je tu ale malá (malilinkatá) naděje. Pane bože ,prosím !

Tenhle tejden se nakonec udál jakejsi "fest" Chvíli jsme se plahočili ,sbírali odpadky ve skupině hromady lidí ,povětšinou dredatých ,vegetariánů ,hipíků a jinejch pochybnejch existencí.
Pak se zastavilo v areálu a začlo se pít a pít a stále pít.
K tomu se vláčí i jeden omyl s jednou holkou. Takovej ,na kterej se člověk snaží brzo zapomenout.
A pokud možno co nejrychlejc zmizet z inkriminovanýho bytu.

Teď už tu jen sedím a přemejšlím ,jak zase o něco přijdu.
Přijdu o lidi ,na který se těším.
O hudbu ,hromady hudby.
O absolutně všechno.
Na co jsem se teda těšil.
Život mi prej ponechaj. (bohužel)






Srát. Srát. Absolutně na všechno srát.
Mlet jednu nadávku za druhou ,s odporem tu tahat cigáro ,drbat si záda s oděrkama ,vidět kolem sebe samý obličeje lidí ,který tu kolem mě běhaj ,jako čertíci z krabičky. A furt nevěděj ,jen tápou.

Hovno !
Co ?
Hééj !

To je zas jednou perla článků. Nejsem na to hrdej ,ale taky nejsem schopnej urovnat si myšlenky.
Kdybych to udělal ,tak uvidím další hnusnej vejkend s lidma ,na který se netěším.

Bože ,Kokino ,Paťasi ,Rimmere ,kdokoliv ! Volám SOS.

This is story of my life..

20. dubna 2012 v 20:56 | Jay Jay
Tak jo ,nebo ne ,nebo jo ,nebo rovnou mašli na krk ?

Včera jsem byl na koncíku a trochu popíjet (zase) ,tentokrát ale s jinou partou.
Tedy téměř ,jako jakýsi vlk samotář se vzdálenýma příbuznýma. (víte ,čemu se říká idealizace ,ne ?)

Lidí tam zrovna kupa nebyla ,nicménně o to pohodovější byli.
Kapela hrála dobře (moc dobře) a dlouho (moc dlouho).
Jak to tak bejvá ,tak jsem se začínal ke konci kapku klimbat a přestalo mě zajímat ,kde jsem ,proč tu jsem a co tu vůbec dělám. Jakási pohodová holka nadšeně vyprávěla o punku ,jako o super stylu a připomínala mi mě samotnýho ,když jsem objevoval kouzlo poga. Připadal jsem si ,jako bych našel ztracenou archu... Ta nadšenost s kterou o tom člověk mluví je asi víceménně stejná.
Kapela mi nakonec dala podepsanej playlist a já pomalu začínal přemejšlet ,že tam nemám co dělat.
Zachránila mě zpráva od kámoše na Džbánu ,kterej skončil poměrně podobně. Seděl a seděl tak dlouho ,až tam zbyl poslední s holkou ,kterou jak jsem se později dozvěděl poznal taky jen v průběhu večera..

Na džbánu jsem vychutnal poslední cígo ,vyklidnil se posledním pivkem a v klidu padl za vlast.


Dnešní den neměl pointu. A mám pocit ,že pár následujích dnů na tom nebude jinak. Ležím tu ,poslouchám soundtrack z The Wanderers ,vracím se do počátků 60.let a myšlenky se mi toulaj od jednoho konce vesmíru k druhýmu.
Navnaděn náladou a příchutí filmu jsem se přesunul v čase a dokopal se ke kulinářskýmu zázraku.
Steak ,brambory a navrch osmažená cibulka.
S hrdostí můžu říct ,že lepší jídlo se mi ještě nepovedlo. Brambory byly málo osolený ,maso skoro žvejkací a cibulka spíš spálená ,než osmažená ,nicménně najedl jsem se ,jako král.
To bylo určitě tím ,jak jsem se u toho houpal do rytmů písniček...

--------------------------
Tak tohle jsou ty poslední chvíle ,kdy ještě nepracuju ?
Ty poslední chvíle ,kdy bych se měl duševně připravovat na zbytek života ?
--------------------------
Ne ,jen kecy. Každá věc má dvě strany.
Tahle věc jednou stejně přijít musela (za předpokladu ,že by se mi nechtělo žít v jakýmsi ghettu na podpoře).
A má i lepší strany. Peníze ,vlastní byt ,volnost v rozhodování ,...

Uvidíme. Nechci se v tom šťourat ,radši do toho skočím a budu se učit plavat až za běhu...
Chci bejt ,jako to příslovečný děcko ,který dokud se vážně nespálí na vlastní kůži ,tak nemá cenu ho jakkoliv varovat.
V jakýmsi rámci ,samozřejmě.

Šel bych do bažin za barákem ,lehl tam a dal si cígo. Kdybych to cígo měl.
Takhle si budu hrát jen na sovu...

Psychadelické cesty rychlíkem 666

15. dubna 2012 v 21:16 | Jay Jay
To je tak ,když si jedete a simpsoni vás omrzí...pak prolejzáte noťas s myšlenkou zločince ,že třeba najdete nějákej fajn film. Jenže houby nacházíte jen útržky svý existence zaznamenaný na kousku vašeho disku. (první článek někdy z listopadu 2011 ,kdy jsem byl ještě pilnej vysokoškolák)

Umřel strejda. Vlastně poprvý jsem zažil smrt někoho ,koho jsem znal líp ,než z fotografií ,nebo ze dvou návštěv ,kdy jsem na ně koukal z kočárku. Nevěděl jsem ,jestli se něco sluší dělat ,nebo nedělat. Ségra se zamkla v pokoji. A já...já šel ven na cigáro. Co jinýho ? Sedět doma a užírat se ,přemýlat v hlavě vzpomínky na něj ,jako obtížný sousto ? Stejně by jste to sousto jednou polkli...
Měl jsem i jít pít ,ale to už jsem si přecejenom přišel ,jako zvrhlík. Takže co ? Takže v rámci zachování smíru doma jsem koukal do počítače a snažil se usnout s myšlenkou ,že právě možná o něco přicházím.
Celá ta zpráva a událost jakoby se jen mihla. Chvíli jsem nad tím přemýšlel...pravda donutilo mě to přemýšlet i o věcech na které nemyslíte každý den ,měsíc či rok. Ale ráno se proberete ,udivíte se ,že lze vstávat i v normální hodiny ,aniž by měl člověk v hlavě tisíc a jeden hektopascal. Jdete na snídani ,potkáte mamku jak telefonuje a směje se šíleným smíchem psychopatů z Brd.
...a takhle zemřeme všichni. Pokud teda nebudeme hokejisti.

Takže teď sedím ve vlaku do Budějovic ,zoufale se snažím zabavit ,protože film ,kterej jsem si vzal byl moc krátkej a notebook stále drží. Venku krásně svítí slunce ,v lese okolo je krásně útulno a já se nedokážu ubránit tý nostalgii. Nostalgii s obrovským nádechem mládí a srandy. Když jsme chodili do lesa místo do hospod ,když jsme vydrželi tři dny lozit po okolí ,našlapat solidních pár kilometrů a těšit se na další víkend mezi tichem lesa ,třema kamarádama a sem tam zvířatama.
Chci bejt zase ten malej špunt. Dospělost pro mě globálně znamená jen to ,že se postupně vzdávám těch dětských radostí. Tenhle pocit dětských radovánek se mi vrací již jen příliš vzácně. A ty dospělý radosti jsou zase moc drahý. Parašutismus je ideálním příkladem. Na druhou stranu za těch pět minut ,kdy se proměním v to malý děcko s úžasnou hračkou ty prachy fakt stojí.

Nemůžeš být v obraze ,dokud nejsi párkrát pod !

28%. To je údaj ,který mi říká ,že budu muset psát a hrabat v hlavě myšlenky ještě až příliš dlouho na to ,aby se to dalo následně číst.

Fajn čas to vypnout.





Tak fajn...pět měsíců poté zase sedím ve vlaku a zase mám až moc času ,kterej by měl bejt něják využit. Protože jinak tu začnu řvát a budu nahej běhat po stropě...nebo aspoň moje duše teda jo.

Strejda...na strejdu jsem si od tý doby vzpomněl jen jednou a to když jsem viděl jeho fotku. Spíš by mě zajímaly reakce ,až umře babička. (nehrajme si na kecy ,že to je hnusný...ano ,je to hnusný ,ale co hnusný není ?) Mám představu - tejden truchlení a dalších 50 let volnosti. Protože do tý doby dokud tu bude mám zakázáno vypadat ,jak omalovánky. Taky nesmí bejt moc znát ,že jsem ožralej ,že smrdím po kouři ,že se vůbec jakkoliv provinním vůči řádu věřících.

Nevím...česko je jedna ze zemí ,kde je největší počet ateistů. Taky jsem ateista. S jedinou zásadou...nemít nikdy žádný zásady. Jenže otázka věření a nevěření je typ otázky ,na kterou by se mělo odpovídat nejdříve v 50ti letech a nejlépe po nějákým otřesným zážitku.
Ačkoliv si říkáme ateisti ,stejně většina lidí v něco věří. Lidi jsou jednoduchý (samozřejmě ,u žen by se to dalo silně zpochybňovat ,ale tuhle kapitolu pro dnešek zavrhneme) a potřebujou v něco věřit. Věřit ,že jim zejtra nějákým zázrakem odpadne hodina ,že dokážou udělat řidičák ,...a co v těch chvílích slyšíte nejčastějc ? Já teda věty obvykle začínající "Pane Bože ,ať..." . Nebo možná nejsou úplně tak slyšet ,nicménně ze zoufalých pohledů spolužáků to lze poměrně jednoduše odvodit.

Tedy...já obvykle věřím jen ve chvílích kdy to potřebuju. Věřím v sílu cidg náramku ,kterej nesundám ,věřím v karmu ,ale nevěřím tak ,abych si na to vzpomněl každý ráno.

Navíc jsem ve věku ,kdy je nejdůležitější všechno a všechny poslat do prdele (tedy dle slov mnou uznávanýho cápka ,kterej moc dobře ví o čem mluví..). Až z toho vyrostu ,tak budu vychovávat malýho prcka a budu doufat ,že jednou pozvedne můj meč a s vychlastaným hlasem budem vyřvávat a uznávat aspoň podobný ideály a názory. (rozumněj liberalismus ,špetku slušnosti ,hromadu punku a heslo "r´n´r never die !" )

A to je asi všechno co jsem chtěl říct k týhle bohem zaplivaný otázce vyznání...nechť pedopapež pojde ! :D
Řekls to pěkne...řekls to všechno.

A z oken voněl by páteční oběd...(to byla otázka ,kterou diváci možná rozluští ,ale kterou já za dalších pět měsíců rozhodně nerozluštím)

No dobře. Ještě se chvíli prospím a až se proberu ,tak přes ty malý škvíry uvidím známý siluety Budějek. A pak se teleportuju do doby za dva tejdny a svět bude celej fáájn ,lidi budou fáájn ,všechno bude fáájn a Vimperk pozná Jihlavský slušně vychovaný chlapce ,který zase utratěj všechny prachy který najdou po kapsách.

(a tohle bylo proroctvý na levlu 12 - Libuše(ta Pražská pro pomalejc chápající Ralfíky))


 
 

Reklama